S velmi zajímavým objevem ale nedávno přišla i skupina amerických psychiatrů. Lidé nakažení chronickými stadii toxoplasmy mají podle nich vyšší sklony k agresivitě a možná také impulzivnímu jednání!

Toxoplazmózou je u nás nakažena zhruba třetina obyvatel. V některých zemích ale tento podíl může být ještě výrazně vyšší. Finálním hostitelem tohoto parazitického prvoka jsou kočkovité šelmy, v našich končinách téměř bezvýhradně kočky.

Právě v trávicím traktu koček vznikají finální infekční stadia toxoplasmy, která se dostávají ven spolu s výkaly. Při manipulaci s nimi, případně z kontaminované vody, se může nakazit i člověk. Tato cesta ale zřejmě není nejčastější – infekční stadia toxoplasmy nejsou přítomna v každém kočičím výměšku a i pokud se v něm nacházejí, nákaza není zdaleka jistá.

Člověk také není typickým mezihostitelem prvoka. Tím jsou hlodavci a další drobní savci, kteří se mohou stát kořistí koček. Parazit ovšem není ztracený ani v případě, že hlodavce sežere někdo jiný než kočkovitá šelma. Prostě se jen přestěhuje do nového mezihostitele a vyčkává dál. Právě touto cestou se nejčastěji nakazí i člověk.

Ne že by lidé běžně konzumovali myši, ale mohou se nakazit například ze špatně tepelně opracovaného masa vepřů a dalších zvířat, která si nějakým tím drobným savcem občas zpestří jídelníček.

Podle určitých náznaků se ale možná může přenášet toxoplasma i při pohlavním styku. Dlouho je také známý přenos z matky na dítě při těhotenství. Ten je nejrizikovější. Může mít za následek výrazné poškození plodu a matky proto bývají na akutní stadium toxoplazmózy testovány.

Samotné nákazy si většina lidí vůbec nevšimne. Většinou připomíná mírnou chřipku a akutní příznaky rychle odezní. Toxoplasma se ze střev přesune do svalů a mozku, kde se zapouzdří před imunitním systémem.

Její nejzajímavější činnost ale v tuto chvíli teprve začíná. Prokazatelně totiž manipuluje chováním svého hostitele. Mírně pozměňuje například jeho osobnostní rysy, aby byl zvědavější a méně se bál. Dále otupuje citlivost k pachu kočičí moči a prodlužuje reakční dobu na vnější podněty.

Všechny tyto parazitární manipulace zvyšují šanci, že nakaženého hlodavce brzy uloví finální kočkovitý hostitel. U člověka však mohou mít, zvláště v prvních letech po nákaze, nejrůznější vedlejší efekty – například vyšší riziko autonehody.

Toxoplasma ovšem ovlivňuje i další psychické vlastnosti člověka. Z několika výzkumů například vyplynula větší náchylnost k sebevraždě u lidí nakažených tímto prvokem či určitá souvislost se schizofrenií, bipolární poruchou a dalšími psychickými nemocemi. Tým amerických psychologů se proto rozhodl otestovat její možnou souvislost s impulzivním chováním, agresivitou a chorobnými výbuchy vzteku.

Dobrovolníky, kteří se přihlásili do studie, nejprve výzkumníci otestovali na toxoplazmózu. Z 358 účastníků studie bylo nakaženo prvokem zhruba 16 procent osob. Účastníci následně vyplnili psychologické dotazníky a poté byli vyšetřeni profesionálními psychology.

Badatelé tak mohli tak oddělit skupinu lidí nacházejících se z psychologického hlediska zcela v normě, dobrovolníky vychýlené k nějaké psychické poruše a skupinku těch, kteří přímo trpěli nezvladatelnými výbuchy vzteku.

Poslední ze srovnávaných skupin měla prokazatelně vyšší zastoupení osob, v jejichž těle se nacházela klidová stadia toxoplasmy. Tendence k vyšší agresivitě mezi zkoumanými osobami rovněž souvisela s nakažením tímto parazitickým prvokem. Podobné souvislosti se projevily také u impulzivního jednání, sklonům k depresím či úzkosti a řady osobnostních poruch.

Za většinu těchto efektů jsou ale zřejmě zodpovědné zmíněné sklony k agresivitě. Na druhou stranu, možná jsou tyto souvislosti jen slabší a průkazně by se projevily na větším vzorku. Nakažení toxoplasmou na druhou stranu moc nesouviselo se sklony k sebevraždě nebo sebepoškozování. Toxoplasma gondii každopádně manipuluje naším chováním i v zatím netušených oblastech.