Nejsmrtelnější epidemii v dějinách lidstva patrně způsobil paratyfus

- Příroda autor: Jan Toman

Historii lidstva můžeme číst i jako dějiny zničujících epidemií. První nám patrně na mysli vytane Černá smrt, epidemie dýmějového moru, která v polovině čtrnáctého století vyhubila na území Evropy a Asie možná až třetinu všech obyvatel. Ani tato "matka všech nemocí" se ale co do úmrtnosti nemůže rovnat nákazám, které Evropané zavlekli do Ameriky po jejím objevení Kryštofem Kolumbem. Teprve před nedávnem se přitom výzkumníkům podařilo identifikovat původce té nejsmrtelnější z nich – s největší pravděpodobností šlo o paratyfus.

Ilustrace z Obecné historie věcí království Nové Španělsko (1575-1580) Bernardina de Sahagúna znázorňující epidemii na území dnešního Mexika

Ilustrace z Obecné historie věcí království Nové Španělsko (1575-1580) Bernardina de Sahagúna znázorňující epidemii na území dnešního Mexika,zdroj: Profimedia.cz

Všechny důkazy naznačují, že se Americké mnohamilionové populace sesuly jako domeček z karet. V těsně předkolumbovské době obývalo jen oblast dnešního Mexika přes dvacet milionů obyvatel. Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, o pouhých sto let později, už ale domorodců možná nezbýval ani milion. To je úbytek více než 95 procent! Vedle neštovic se na něm největší měrou podepsala dodnes záhadná epidemie místními aztéckými obyvateli zvaná cocoliztli.

Ta si ve dvou vlnách začínajících roky 1545 a 1576 vyžádala více než patnáct milionů životů. Periodicky se ale opakovala, nebo za ni byly označovány nákazy, až do začátku devatenáctého století. Název samotný nám bohužel moc nepomůže. V překladu totiž znamená prostě nákazu, případně mor v širším slova smyslu, tedy slovo, které se tradičně v Evropě používalo pro označení většiny smrtících epidemií.

Ani popis příznaků není usvědčující pro nějakou konkrétní infekci. Z těch informací, které se zachovaly, víme o vysoké horečce, bolestech hlavy a břicha, průjmech, neurologických příznacích, tmavé moči, žluté kůži, černém jazyku, naběhlých uzlinách a krvácení ze všech tělních otvorů. I pokud se tedy na historické zdroje můžeme spolehnout, většina příznaků odpovídá velmi rychlému systémovému selhání nejrůznějších orgánů. S tím souhlasí i fakt, že smrt nastávala do třech až čtyřech dní.

Na rozdíl od předchozích generací, které se mohly spolehnout v lepším případě na to, že původcem epidemie musel být virus, bakterie, nebo prvok, v horším případě na pověry a spekulace, můžeme dnes s pomocí molekulárně-biologických metod identifikovat konkrétního původce jakékoli infekce. Stačí nalézt pozůstatky obětí v dostatečně zachovalém stavu. To se podařilo skupině mexických vědců, kteří při archeologickém průzkumu naleziště Teposcolula-Yucundaa ve středním Mexiku narazili na neporušené hroby z šestnáctého století.

Klíčové přitom nebylo jen stáří pozůstatků, ale i fakt, že mrtví z jednoho pohřebiště skonali před první a nejničivější vlnou cocoliztli, zatímco pozůstatky dalších nepochybně pocházely z období epidemie. Tomu nasvědčovalo věkové složení obětí i fakt, že se jich v jednom hrobu běžně nacházelo několik. Mexičtí badatelé, kteří si přizvali na pomoc německé, americké a švýcarské kolegy, tak mohli prozkoumat mikroorganismy spojené s mrtvými z předepidemického a epidemického období a přímo identifikovat původce nemoci.

Jedna z nejsmrtelnějších epidemií

Ani tak nešlo o lehký úkol. Nejprve bylo třeba získat pozůstatky mikroorganismů, které se nacházely uvnitř těl v okamžiku smrti. V dutinách zubů se jich naštěstí zachovalo dost. Ještě obtížnější se ovšem ukázala jejich následná analýza a odlišení "tělních" mikroorganismů od těch, které normálně vegetují v půdě. Výzkumníci dokonce museli využít úplně nové bioinformatické metody.

Podle výsledků nemůže být o původci cocoliztli pochyb. Šlo o bakterii Salmonella enterica poddruhu paratyphi C. Jenom ta se nacházela ve spojení s oběťmi epidemie, ale zcela scházela v hrobech z dřívější doby i okolní půdě.

Dnes bychom tedy infekci označili za paratyfus – jakousi mírnější variantu i v Evropě tradičně smrtícího tyfu. Paratyfus C je dnes, přinejmenším v Evropě, poměrně vzácným kmenem infekce. Rozšířenější je na dálném východě a mezi jeho hlavní příznaky patří celková sepse organismu, což souhlasí i s historickými prameny. Několik procent lidí, kteří infekci tímto patogenem přežijí, se také může stát jeho bezpříznakovými přenašeči. Právě ti zřejmě na lodích ze Španělska infekci do střední Ameriky zavlekli.

Třebaže genom nalezených bakterií paratyfu obsahoval v porovnání s jejich dnešními příbuznými několik změn, a to i v oblastech spojených s infekčností a virulencí, větší roli při epidemii zřejmě hrály jiné faktory. Zejména nízká odolnost původních Mexičanů k nemocem, s nimiž se jejich předkové nikdy nesetkali, dlouhé sucho a neúroda, které jejich obranyschopnost dále oslabily, a patrně také nucené přesídlování, které španělští kolonizátoři na původních obyvatelích vynucovali. Výsledkem v každém případě byla jedna z nejsmrtelnějších epidemií v dějinách lidstva.

Zdroj: ÅJ Vågene, MG Campana, NM Robles García, ... & J Krause (2017): Salmonella enterica genomes recovered from victims of a major 16th century epidemic in Mexico. bioRxiv, online.

Tagy: epidemie černá smrt nemoci a nákazy věda a poznání Paratyfus C salmonela

Zdroje: Vlastní