88 procent nadaných dětí nikdy nedosáhlo výjimečnosti. Co 35 let sledování říká o mýtu talentu

Být označen za nadané dítě je v americkém vzdělávacím systému a čím dál tím více i jinde vnímáno jako vstupenka. Do lepších tříd, náročnějších programů, vyšších očekávání. Celý systém „gifted and talented" programů vychází z předpokladu, že rané kognitivní testy dokáží identifikovat děti s výjimečným potenciálem – a že tato identifikace jim pomůže naplnit ho. Problém je, že nejrozsáhlejší longitudinální studie nadaných dětí v americké historii tuto premisu podrobuje empirickému ověření. A výsledky jsou nuancovanější, než nadšenci programů rádi slyší.

SMPY: padesát let sledování tisíců dětí

Study of Mathematically Precocious Youth (SMPY) – Studie matematicky nadané mládeže – byla zahájena v roce 1971 Julianem Stanleym na Johns Hopkinsově universitě. Dnes ji vedou David Lubinski a Camilla Benbow na Vanderbilt University. Jde o nejdelší probíhající longitudinální studii nadaných dětí na světě, sledující více než 5 000 jedinců z pěti kohort, identifikovaných v průběhu čtvrtstoletí.

Děti jsou do studie zařazovány na základě výjimečných výsledků ve standardizovaných testech SAT – nikoli na úrovni odlišené od vrstevníků, ale na absolutní úrovni, která je řadí mezi jedno procento populace nebo výše. Jde tedy o skutečnou horní vrstvu kognitivních schopností měřených v průběhu adolescence.

12,3 procenta a definice, na níž záleží

Bernstein, Lubinski a Benbow v roce 2019 publikovali v Perspectives on Psychological Science analýzu 677 účastníků první kohorty SMPY, sledovaných 35 let od jejich identifikace jako nadaných ve věku 12 až 13 let. Ve věku padesáti let bylo hodnoceno, kolik z nich dosáhlo toho, co autoři nazývají „eminencí" – tedy mimořádného profesionálního uznání definovaného jako plný profesor na výzkumné universitě, vedoucí pracovník Fortune 500, soudce, advokát na nejvyšší úrovni, lídr v biomedicíně nebo ocenění žurnalista či spisovatel.

Výsledek: 12,3 procenta. Tedy přibližně jeden ze osmi nadaných dětí.

Autoři jsou pečliví ve svých závěrech: toto číslo výrazně překračuje srovnatelné výsledky v obecné populaci, kde by k takovéto definici eminence dospělo přibližně jedno procento lidí. Nadaní jako skupina tedy výrazně přesáhli průměr. Ale 88 procent účastníků, kteří prošli náročnými selekčními kritérii a byli jako děti identifikováni jako kognitivní elita, nedosáhlo výjimečnosti v dospělosti v takto definovaném smyslu.

Co předpovídá eminenci: překvapení v datech

Nejzajímavější část analýzy se netýká samotného procenta, ale toho, co eminenci v rámci skupiny nadaných předpovídá. Psychologické prediktory měřené ve věku 13 let zahrnují nejen akademické schopnosti, ale i hodnoty, zájmy a motivaci. Jedinci, kteří dosáhli eminence v akademické sféře, vykazovali ve třinácti letech výrazně vyšší „teoretické" hodnoty – zájem o abstraktní myšlení, principy a teorie pro jejich vlastní hodnotu. Jedinci, kteří dosáhli eminence v podnikatelské nebo právní sféře, měli výraznější „ekonomické" a „politické" hodnoty.

Klíčové zjištění: samotná výše IQ nebo SAT skóre predikovala eminenci méně spolehlivě než kombinace schopností, zájmů a hodnot. Nejchytřejší děti v kohortě nebyly automaticky nejúspěšnější dospělí. Nesoulad mezi schopnostmi a zájmy byl silný prediktorem toho, že talent nebude naplněn – ať už proto, že dítě bylo tlačeno do oblasti, která ho nenaplňuje, nebo proto, že rané skóre vytvořilo identitu, která se stala kletbou.

Inteligence jako základ sebepojetí

Tohle je bod, kde věda o nadaných dětech vstupuje do psychologicky nejbolestnějšího teritoria. Autorka Katie Arnold-Ratliff v New York Magazine popisuje fenomén, který psychologové dobře znají: když je inteligence hlavním základem sebepojetí dítěte, každý neúspěch se stává existenciální krizí. „Když je vaše inteligence základem vašeho sebepojetí, neúspěch se cítí jako smrt duše," cituje respondenty ze svého výzkumu.

Studie zaměřené na psychologické dopady identifikace jako nadaného ukazují, že tato dynamika – identita budovaná na výjimečnosti – vytváří specifické zranitelnosti: perfekcionismus, vyhýbání se výzvám ze strachu ze selhání a obtíže s budováním odolnosti. Paradoxně děti z G&T programů mohou být méně vybaveny pro zvládání neúspěchu právě proto, že jejich sebevědomí bylo podmíněno výjimečností.

Co SMPY data říkají o vzdělávacích intervencích

Lubinski a Benbow v souhrnu 35 let výzkumu identifikují jako klíčový faktor pro naplnění nadání vzdělávací akceleraci – rychlejší postup přes látku, vstup na universitu dříve, přeskočení ročníků. Jejich data ukazují, že tyto intervence jsou spojeny s vyššími profesionálními výsledky, aniž by poškozovaly psychologické zdraví, jak bývá obáváno.

Naproti tomu pouhé umístění do G&T třídy bez akademické výzvy odpovídající úrovni schopností – tedy „nadaná třída", kde obsah zůstává stejný jako v běžné výuce, pouze s jinými spolužáky – nepřinášelo v datech měřitelný přínos. Inteligentní děti nepotřebují primárně nálepku a speciální skupinu. Potřebují dostatečně náročný obsah.

Osmdesát osm procent jako zpráva o systému

Číslo 88 procent není poraženecká zpráva. Je to empirická zpráva o tom, jak složitý je vztah mezi ranou kognitivní výjimečností a pozdějšími životními výsledky. Talent měřený v třinácti letech koreluje s profesionálním úspěchem – ale jen středně, ne deterministicky. Hodnoty, zájmy, odolnost, příležitosti a náhoda hrají stejně velkou roli.

Výzkumná linie SMPY to formuluje konstruktivně: cílem by nemělo být identifikovat budoucí génie, ale poskytnout každému dítěti vzdělávací prostředí odpovídající jeho schopnostem a zájmům. Nálepka „nadaný" tento cíl neplní. Může ho dokonce podkopávat.