Běluha se podívala do zrcadla, kývla hlavou a pochopila – to jsem já. Věda to čekala jen u lidí

Bylo to v roce 2001. Diana Reiss, mořská biologka a kognitivní psycholožka z Hunter College v New Yorku, připevnila zrcadlo k oknu bazénu v New York Aquarium a sledovala, co udělají čtyři běluhové velryby. Natočila hodiny záběrů. A pak – vzala jiné projekty, vydala studie o delfínech a slonech, a kazety s běluhami ležely dvacet let neanalyzované ve skladu.

V roce 2020 přišel na Hunter College magisterský student Alexander Mildener. Jako dítě vyrůstal s návštěvami toho samého akvária. Ty přesné velryby z kazet ho jako malého „zcela fascinovaly" a přivedly ho ke kariéře v ochraně mořských savců. Pandemie covidu omezila terénní výzkum. Mildener potřeboval téma pro diplomovou práci. Reiss vytáhla kazety.

Mildener strávil lockdown sledováním videí velryb, které ho inspirovaly stát se vědcem.

Jak test zrcadlem funguje

Zrcadlový test sebepoznání je standardní metodologický nástroj kognitivní etologie zavedený v roce 1970 Gordonem Gallopem jr., který jako první demonstroval, že šimpanzi poznají vlastní odraz. Od té doby jej prošly desítky druhů. Chimpanzi prošli jako první v průlomové studii publikované v Science – a otevřeli debatu o tom, co sebepoznání v zrcadle vlastně vypovídá o vědomí.

Zvíře, které testem prochází, typicky absolvuje specifický sled reakcí. Nejprve reaguje na zrcadlo jako na jiné zvíře – delfíni se pokoušejí podívat za něj, slon ho gumuje chobotem. Pak přejde do sociálního chování, jako by v odrazu vidělo soukmenovce. U druhů, které test nakonec zvládnou, tuto fázi rychle nahradí takzvané kontingenční testování – opakované pohyby jako „Je to já?" – a konečně záměrné prohlížení vlastního těla pomocí zrcadla jako nástroje.

Barrel roll, pec shimmy a bubliny

Studie publikovaná 20. května 2026 v PLOS One pod vedením Mildenera a Reiss popisuje chování čtyř běluh: tří dospělých samic Kathy, Mariny a Natashy a sedmileté Natashy dcery Maris. Dvě velryby – Kathy a Marina – zrcadlo převážně ignorovaly, což může odrážet individuální variace osobnosti nebo ostrost zraku. Ale Natasha a Maris projevily intenzivní zájem.

Při první seanci obě velryby nejprve cvakaly čelistmi na vlastní odraz – agresivní gesto, jež běluhy typicky používají při intimidaci soukmenovce. Pak zahájily kontingenční testování: Natasha kývala hlavou, Maris jí pohybovala ze strany na stranu. Při druhé seanci přešly obě do záměrného sebeprohlížení. Pozorovaly samy sebe při otočkách kolem vlastní osy, nahlížely do vlastních úst, dívaly se na vlastní hrudní ploutve. Maris se vzpřímila a mávala ploutvemi před zrcadlem v pohybu, který výzkumníci s příslušnou vědeckou přesností pojmenovali „pec shimmy". Obě velryby opakovaně foukaly bubliny z úst nebo dýchacího otvoru a následně je zakusovaly – chování, které dle Mildenera v nepřítomnosti zrcadla prostě nevzniká. „Bylo krásné se na to dívat," řekl.

V následném markovém testu – standardním ověřovacím kroku, při němž jsou na tělo zvířete naneseny viditelné značky, které bez zrcadla nelze spatřit – Natasha strávila neobvyklé množství času orientovaná ke svému označenému boku a opakovaně ho přitiskávala ke sklu. Kritéria testu splnila. Maris nikoliv, ale sama skutečnost kontingenčního testování a sebezkoumání ji řadí mezi kandidáty se sebepoznáním.

Malý, ale rostoucí seznam

Výsledky běluhy přidávají na seznam živočichů schopných rozpoznat vlastní odraz, který zahrnuje velké lidoopy, delfíny, slony, straky a – v kontroverzním, ale opakovaně potvrzeném nálezu z roku 2023 – čističe ryby. Reiss celý tento výzkumný program od počátku rámuje jako systematické odškrtávání vlastností, o nichž jsme si říkali, že jsou výlučně lidské.

Masanori Kohda z Osaka Metropolitan University, vedoucí výzkumu čističů ryby, reagoval na nový nález s klidnou přímočarostí: jakýkoliv živočich schopný rozpoznávat jiné jedince svého druhu pravděpodobně dokáže rozpoznat i sám sebe. Z tohoto pohledu je zpráva o běluhách „zcela očekávaná" – ale přesto cenná. Právě tato formulace vystihuje, kde se věda v tuto chvíli nachází: přechod od překvapení k systematické evidenci.

Proč na sebepoznání záleží

Zrcadlový test sebepoznání není jen kuriozita kognitivní etologie. Reiss opakovaně argumentuje, že nalézání sdílených kognitivních schopností napříč druhy – vědomí, sebeuvědomění, empatie – má přímý dopad na ochranářskou praxi. Výzkum kultury a chování keporkáků v 70. letech přispěl k prosazení Endangered Species Act a Marine Mammal Protection Act. Čím lépe rozumíme tomu, co zvíře prožívá, tím obtížnější je ignorovat dopady lidské činnosti na jeho populaci.

Běluhové velryby jsou ohroženým druhem. Jejich populace v kanadské Arktidě čelí tlakům od klimatické změny, znečištění, hluku lodní dopravy a lovu. Dokud byly běluhy vnímány jako ryby s přidanou hodnotou, politická matematika ochrany přírody vypadala jinak. Pokud jde o zvíře, které se dívá do zrcadla a říká „to jsem já" – rovnice se mění.

Jak dlouho kazety čekaly

Ironickým detailem celého příběhu zůstává časový skok. Data byla pořízena v roce 2001. Analýza proběhla v roce 2020 a 2021 díky pandemickému lockdownu, který omezil terénní výzkum a přivedl Mildenera k archivním kazetám. Studie vyšla 20. května 2026. Celkem 25 let od natočení prvních záběrů po jejich publikaci. Věda je někdy pomalá – ale i z dávno pořízených videí, kde velryba nadšeně prohlíží vlastní ústa, lze sestavit přesvědčivý případ pro sebeuvědomění.

Mildener a Reiss nyní plánují podobné testy s dalšími běluhami. Co přesně sebepoznání v zrcadle říká o vědomí zvířat, zůstává otevřenou otázkou – ale seznam druhů, u nichž tuto schopnost pozorujeme, se rozrůstá rychleji, než se dříve předpokládalo.