Čím víc hořčíku spolknete najednou, tím míň ho tělo skutečně využije

Klíčová data pocházejí ze studie týmu kolem Kennetha Fina z Baylorovy univerzitní lékařské fakulty v Dallasu, publikované v roce 1991 v časopise Journal of Clinical Investigation. Podle popisu metodiky výzkumníci podávali osmi zdravým mužům ve věku 25 až 35 let standardizované jídlo doplněné o rostoucí množství octanu hořečnatého, konkrétně 0, 10, 20, 40 a 80 miliekvivalentů, tedy zhruba 36 až 1009 miligramů, a měřili, kolik z podané dávky se skutečně vstřebalo do těla.

Výsledek nebyl lineární. Při nejnižší dávce 36 miligramů se vstřebalo 65 procent hořčíku, zatímco při nejvyšší dávce 1009 miligramů klesla frakční absorpce na pouhých 11 procent. Křivka nejdřív strmě klesala a pak se postupně zplošťovala, což naznačuje, že za vstřebávání hořčíku odpovídají dva různé mechanismy s odlišnými vlastnostmi, ne jeden jednoduchý proces.

Vysvětlení nabízí přehledová práce německých vědců Jana Philippa Schuchardta a Andrease Hahna z roku 2017. Podle jejich shrnutí se hořčík vstřebává dvěma souběžnými cestami, pasivní paracelulární cestou mezi buňkami střevní sliznice a aktivním transcelulárním transportem zprostředkovaným iontovými kanály TRPM6 a TRPM7. Kanál TRPM6 se podle další odborné práce nachází především v distální části tenkého střeva a v tlustém střevě, aktivně protlačuje ionty hořčíku přes buněčnou membránu a funguje spolehlivě při nízkých koncentracích, má ale svůj strop, po jehož dosažení se prostě zahltí a nedokáže zpracovat víc.

Jakmile je aktivní kanál nasycen, další hořčík se může do těla dostat už jen pasivní paracelulární cestou, tedy mezerami mezi jednotlivými buňkami střevní stěny, poháněnou pouze koncentračním rozdílem mezi střevem a tělem. Tato cesta se sama nikdy nenasytí, jenže zachytí podle Schuchardta a Hahna jen pevný zlomek kolem sedmi procent přítomného množství, bez ohledu na to, kolik hořčíku se ve střevě zrovna nachází. Kombinace nasyceného aktivního kanálu a málo výkonné pasivní cesty přesně vysvětluje, proč se s rostoucí dávkou procentuální podíl vstřebaného hořčíku tak prudce propadá.

Z toho plyne i praktický důsledek. Podle stejné přehledové práce je relativní vstřebávání hořčíku vyšší, pokud se stejné celkové množství rozdělí do více menších dávek podávaných v průběhu dne, než když se podá najednou v jedné velké dávce. Když se tedy čtyři sta miligramů rozdělí na dvě dávky po dvou stech miligramech, zůstává každá jednotlivá dávka blíž strmé, výhodnější části křivky, kde ještě aktivně pracuje kanál TRPM6, zatímco jedna velká dávka aktivní kanál rychle zahltí a většina hořčíku propadne jen pomalou pasivní cestou.

Nevstřebaný hořčík navíc nezmizí beze stopy. Zůstává ve střevě osmoticky aktivní, což znamená, že do tlustého střeva stahuje vodu, a právě to stojí za řídkou stolicí, kterou lidé po vyšších dávkách hořčíku běžně zažívají. Jde tedy o přímý fyziologický důsledek přetížení vstřebávacího systému, ne o náhodnou vedlejší reakci.

Otázka, zda na tom všem záleží i forma podávaného hořčíku, má jednoznačnou odpověď: záleží, ale na něčem trochu jiném. Oxid hořečnatý se ve střevním prostředí rozpouští jen omezeně, takže velká část z něj se vůbec nedostane do formy volných iontů schopných vstřebání, zatímco citrát, glycinát nebo octan se rozpouštějí mnohem ochotněji. Jakmile je ale iont hořčíku jednou volný, čeká ho stejné úzké hrdlo v podobě nasytitelného kanálu TRPM6 a omezené pasivní cesty bez ohledu na to, jaká sloučenina ho do střeva přinesla. Forma tedy rozhoduje o tom, kolik volných iontů se vůbec dostane k membráně, zatímco dávka rozhoduje o tom, kolik z nich nakonec projde dovnitř.

Praktický význam podtrhuje i to, jak rozšířený je u hořčíku nedostatečný příjem. Doporučená denní dávka se podle amerického Národního institutu zdraví pohybuje mezi 310 a 420 miligramy, přičemž analýzy dat z průzkumu NHANES opakovaně ukazují, že zhruba 48 procent dospělých Američanů nedosahuje ani na odhadovanou průměrnou potřebu tohoto minerálu ze stravy a doplňků dohromady. Rozdělení jedné velké dávky na dvě menší přitom nic nestojí, nevyžaduje změnu produktu, a fyziologie, na které to celé stojí, je podle dostupných dat popsaná už přes třicet let.