Čína chce první elektřinu z jaderné fúze kolem roku 2030, magnety už zvládly zkoušku ohněm
13. 7. 2026 – 8:55 | Nedd | Miroslav Krajča |Diskuze:
Jaderná fúze slibuje prakticky nevyčerpatelný zdroj čisté energie už desítky let, ale realizace vždy narážela na jeden a tentýž problém, jak udržet plazmu žhavější než jádro Slunce dostatečně dlouho a dostatečně stabilně. Čína nyní zveřejnila dvě klíčová čísla, otestovaný obří magnet a rekordní teploty plazmatu, která podle jejího vlastního plánu mají vést k první vyrobené elektřině z fúze už kolem roku 2030.
Srdcem každého tokamaku, tedy prstencového zařízení pro magnetické udržení plazmatu, je soustava obřích magnetů, které drží rozžhavený plyn v podobě plazmy ve vzduchu, aniž by se dotkl stěn reaktoru. Kdyby se plazma o stěnu otřela, reakce by se okamžitě zastavila a zařízení by se mohlo poškodit. Právě proto jsou magnety technologicky nejnáročnější a nejdražší součástí celého zařízení. Podle oznámení Ústavu fyziky plazmatu Čínské akademie věd v Che-fej, které cituje čínská státní televize CGTN, prošel koncem června 2026 úspěšnou zkouškou takzvaný toroidní magnet o hmotnosti 582 tun, největší supravodivý magnet svého druhu, jaký byl kdy pro fúzní zařízení postaven.
Rozměry magnetu jsou podle serveru Nuclear Engineering International úctyhodné, jde o jednadvacet metrů dlouhou a dvanáct metrů širokou cívku ve tvaru písmene D, která má 1,3násobný objem a trojnásobnou kapacitu ukládání energie oproti srovnatelnému magnetu stavěnému pro mezinárodní projekt ITER ve Francii. Šestnáct takových cívek bude nakonec dohromady tvořit magnetické pole budoucího reaktoru, přičemž každá z nich má nést proud sto kiloampérů. Spolu s toroidním magnetem prošla testem i takzvaná centrální solenoidní cívka, která slouží k zapálení a řízení proudu plazmatu. Podle serveru Global Times se navíc týmu podařilo snížit cenu klíčového vysokoteplotního supravodivého pásku ze čtyř set na sto jüanů za metr, což je zásadní pro budoucí ekonomickou životaschopnost podobných zařízení.
Za těmito inženýrskými úspěchy stojí dvě zkušební zařízení, kterým se přezdívá umělá slunce. Tokamak EAST v Che-fej, provozovaný od roku 2006 jako první plně supravodivý tokamak na světě, udržel podle informací serveru Autonocion v lednu 2025 plazmu při teplotě přesahující sto milionů stupňů Celsia po dobu 1 066 sekund, tedy necelých osmnáct minut, což představuje světový rekord v délce udržení tak horkého plazmatu. Druhé zařízení, tokamak HL-3 v Čcheng-tu provozovaný Jihozápadním institutem fyziky, dosáhlo podle oznámení Čínské národní jaderné korporace v březnu 2025 poprvé takzvaného duálního sto milionového milníku, tedy teploty iontů 117 milionů stupňů Celsia a teploty elektronů 160 milionů stupňů, což je téměř osmkrát více, než kolik dosahuje jádro Slunce, jehož teplota se pohybuje kolem patnácti milionů stupňů.
Tato dvě zařízení ale nejsou konečným cílem, spíše zkušebními stanicemi na cestě k reaktoru, který má skutečně vyrábět elektřinu. Podle informací serveru Global Times následuje takzvaný třífázový plán, ve kterém má být tokamak s označením BEST, zkratka pro Burning Plasma Experimental Superconducting Tokamak, dokončen do konce roku 2027, přičemž samotná výroba elektřiny z fúze je plánována kolem roku 2030. Na něj má navázat ještě větší zařízení CFEDR, tedy demonstrační fúzní reaktor, který by se měl stát první plně funkční fúzní elektrárnou na světě.
Právě zde je ale na místě upřímná poznámka, kterou populární shrnutí často vynechávají. Ani rekordní délka udržení plazmatu na EASTu, ani rekordní teploty na HL-3, dosud neznamenají, že tato konkrétní zařízení vyrobila více energie, než na svůj provoz spotřebovala. Jde o experimentální stroje testující jednotlivé fyzikální a inženýrské limity, nikoli o prototypy elektráren připojených k síti. Cíl vyrobit první elektřinu kolem roku 2030 se navíc podle serveru Click Petroleo e Gas netýká komerční elektrárny dodávající proud městům ve velkém měřítku, ale mezistupně mezi laboratorním experimentem a budoucí elektrárnou připojenou k síti. I samotní čínští vědci, konkrétně akademik Wang Qiuliang citovaný Čínskou národní jadernou korporací, zdůrazňují, že jde o postupné, mnohaleté budování infrastruky a inženýrských zkušeností, nikoli o jeden definitivní skok k fungující elektrárně.
Přesto tato kombinace ověřeného obřího magnetu a rekordních teplot plazmatu představuje reálný a měřitelný pokrok. Historicky se totiž fúzní energetika potýkala právě s tím, že jednotlivé rekordy, ať už v teplotě, délce udržení plazmatu nebo velikosti magnetů, vznikaly odděleně na různých zařízeních po celém světě, aniž by se je dařilo spojit do jednoho funkčního celku. Čínský přístup, stavějící paralelně hned několik generací tokamaků propojených společným plánem, ukazuje, že cesta k fúzní energii dnes už není otázkou jednoho zázračného objevu, ale spíše systematického inženýrského postupu, jehož výsledek bude patrný až v příštím desetiletí.
