Podle pouček klasické ekologie stojí za lidskou populační četností stejné faktory, které ovlivňují populace ostatních druhů – především množství dostupných zdrojů. Vědci v tomto ohledu mluví o nosné kapacitě prostředí, která vyjadřuje maximální velikost populace daného druhu, která se na příslušném území může dlouhodobě udržet.

Podle standardní teorie předprůmyslové společnosti nedokázaly vyprodukovat dost jídla, aby uživily více lidí. Tomuto pohledu nasvědčují například větší populační četnosti lovců a sběračů obývajících úrodnější území, nebo středověké hladomory, které pravidelně přicházely po dlouhých letech prosperity.

Populace mohly skokově povyrůst jen tehdy, když do praxe zavedly nějakou významnou, především zemědělskou, inovaci – například železný pluh, vodní mlýn nebo trojpolní systém obdělávání půdy. Mezitím kroužily okolo nosné kapacity prostředí, což občas vedlo k hladomorům, zatímco jindy, například po velkých epidemiích, k rychlému nárůstu na původní populační četnosti.

Na celý problém se ale můžeme dívat i jinak. Například tak, že nosná kapacita prostředí byla od počátku poměrně vysoká, ale lidem trvalo velmi dlouho, než jí dosáhli. Přímému testování samotného konceptu nosné kapacity prostředí u lidských populací se také věnovalo překvapivě málo studií. Nestačí totiž zdokumentovat populační růst nebo jeho dlouhou stagnaci.

Koncept nosné kapacity prostředí předpokládá, že se tradiční společnosti po výrazném výkyvu na jednu nebo druhou stranu vždy vrátí do původní rovnováhy. Rychlost tohoto návratu by navíc měla odpovídat závažnosti krize – nejpostiženější populace by se měly na původní populační hodnoty vracet nejrychleji.

Není třeba dodávat, že podrobná data na testování této teorie není zrovna lehké obstarat. Všichni tak nějak tuší, že se evropská populace po epidemii černého moru nebo čínská populace po sérii novověkých krizí daly zpátky do pořádku. Důležitá jsou ale konkrétní čísla, která mohou prokázat, že se tyto populace vrátily na stejnou nosnou kapacitu prostředí jako před krizí, nebo že dosáhly nějaké jiné, třeba značně odlišné, populační četnosti. Právě tyto přesné údaje se ale většinou nedochovaly.

Česká odpověď na historické otázky

Tedy, s jednou výjimkou. Skupina českých biologů si totiž nedávno uvědomila, že dostatečně podrobná data mohou být k dohledání v českých historických dokumentech, konkrétně Berní rule z roku 1654, Revizitaci berní ruly z roku 1670 a Tereziánském katastru českém z roku 1757. Tedy ve zdrojích pokrývajících dobu od zničující třicetileté války po rozpuk země za vlády Marie Terezie.

Berní rula sice vyšla až po konci konfliktu, který si vyžádal životy možná až třetiny evropského obyvatelstva, zahrnuje ale také údaje o množství opuštěných a zpustošených statků. S její pomocí tudíž vědci mohli odhadnout množství obyvatel v době předbělohorské.

Výzkumníci nejprve na historickém území Čech vytipovali devadesát náhodných přinejmenším deset kilometrů vzdálených bodů a přiřadili k nim blízké historické obce. Následně odhadli počet jejich obyvatel v době před třicetiletou válkou, těsně po jejím skončení a o sto let později v době Marie Terezie.

Revizitace berní ruly se nakonec ukázala jako málo podrobná, cenné údaje ale poskytly zbylé dva zdroje. S cílem ověřit faktory, které by případně mohly stát za nosnou kapacitou prostředí, badatelé navíc zdokumentovali stáří studovaných obcí, velikost jejich katastru, množství blízce sousedících sídel, úrodnost půdy v okolí, hornatost terénu, nadmořskou výšku a množství potoků či řek v okolí.

Návrat na původní úroveň

Zatímco některé obce nebyly třicetiletou válkou postižené téměř vůbec, jiné během tohoto konfliktu prakticky zanikly. Výsledky studie přitom ukázaly, že populace těch obcí, které se během války vylidnily více, rostly v následujících letech o to větším tempem.

Rovněž vyšlo najevo, že populační četnosti všech studovaných obcí se během století po konci třicetileté války vrátily více méně na původní úroveň. Lidské populace v době před průmyslovou revolucí se tedy s největší pravděpodobností řídily stejnými ekologickými pravidly jako populace ostatních organismů a jejich četnost určovala nosná kapacita prostředí.

Co se týče faktorů, které by mohly ovlivňovat hodnotu nosné kapacity, vyšla jako nejvýznamnější úrodnost půdy následovaná hustotou blízkých obcí a velikostí katastru. To všechno dává smysl – čím úrodnější půda a větší množství místa na polnosti, tím větší množství potravin mohli zemědělci v dané obci vypěstovat. Zbylé faktory, jako například množství povrchové vody nebo nadmořská výška, neměly na nosnou kapacitu prostředí prokazatelný vliv.

Shrnuto a podtrženo, po většinu doby své existence se lidské populace pohybovaly na hranici nosné kapacity prostředí. Vzácné technologické vynálezy ji sice občas o něco zvýšily, nedělo se ale nic dramatického. Opravdová revoluce odstartovala až koncem osmnáctého století, kdy technologický rozvoj přinesl také převrat v zemědělství a produkci potravin.