Co se stane s oceánem, až přestaneme vypouštět CO2? Odpověď není tak uklidňující
11. 9. 2026 – 7:30 | Příroda | Miroslav Krajča |Diskuze:
Jižní oceán obklopující Antarktidu patří k největším přírodním pohlcovačům oxidu uhličitého na planetě. Nová klimatická simulace ale ukazuje, že se tato role může obrátit přesně v okamžiku, kdy se lidstvu podaří dosáhnout nulových emisí, a oceán se místo pohlcování začne CO2 zpátky do atmosféry vracet.
Rozsah, o jaký v případě Jižního oceánu jde, není zanedbatelný. Podle analýzy poradenské firmy Wood Mackenzie pohltily oceány v roce 2025 zhruba dvanáct miliard tun CO2, což společně s lesy pokrylo asi čtyřicet procent veškerých lidmi vyprodukovaných emisí, přičemž právě Jižní oceán patří mezi klíčové regiony tohoto celosvětového pohlcování. Podle přehodnocení globální uhlíkové bilance oceány jako celek v posledním desetiletí absorbovaly zhruba devětadvacet procent veškerých antropogenních emisí CO2, tedy víc než souš.
Otázku, jestli tato role Jižního oceánu vydrží i po dosažení nulových emisí, si položil tým vedený Huiji Lee a Jong-Seongem Kugem ze Soulské národní univerzity ve spolupráci s norskými kolegy. Podle publikace zveřejněné začátkem září 2026 v časopise Science Advances tým použil klimatický model Community Earth System Model verze 2 a spustil idealizované simulace založené na postupném snižování emisí, a zjistil, že se Jižní oceán během fáze nulových a záporných emisí mění z čistého pohlcovače CO2 na výrazný zdroj.
Mechanismus, který za tímto obratem stojí, je podle studie kombinací dvou souběžných procesů: přetrvávajícího regionálního nárůstu teploty povrchové mořské vody a celosvětově rovnoměrného poklesu povrchové alkality, tedy schopnosti mořské vody neutralizovat kyseliny. Tato kombinace udržuje parciální tlak CO2 v oceánu zvýšený i ve chvíli, kdy atmosférická koncentrace CO2 už klesá, čímž se otočí směr, kterým CO2 mezi mořem a vzduchem proudí.
Právě u Jižního oceánu má tento obrat obzvlášť silný dopad. Podle studie vykazuje tento region mimořádně vysoký koeficient přenosu plynu mezi mořem a atmosférou, poháněný silnými větry a vysokou rozpustností CO2 v chladné vodě, což jakmile se směr gradientu obrátí, výsledné uvolňování CO2 z oceánu ještě zesiluje. Region, který dnes patří k nejúčinnějším přírodním pohlcovačům, by se tak mohl proměnit v jednoho z nejúčinnějších přírodních zdrojů.
Časový rámec, ve kterém by k obratu mohlo dojít, autoři odhadli na základě dvou scénářů. V takzvaném scénáři ZEC se emise ustálí na nule od roku 2123, zatímco scénář NEG počítá s aktivním odstraňováním CO2 z atmosféry, dokud koncentrace neklesne zpět na přibližně 383 ppm kolem roku 2196, poté zůstávají emise nulové. Právě ve scénáři s aktivním odstraňováním CO2 model ukázal, že se Jižní oceán z čistého pohlcovače stává čistým zdrojem CO2 už v roce 2154, tedy desítky let předtím, než se atmosférické emise vůbec ustálí na nule.
Autoři studie z toho vyvozují důležitý praktický závěr pro tvorbu klimatické politiky. Dnešní schopnost Jižního oceánu pohlcovat oxid uhličitý podle nich může během fáze aktivního zmírňování klimatické změny výrazně oslabit, což zdůrazňuje potřebu zohledňovat podobné regionální zpětné vazby při plánování dlouhodobých klimatických strategií, ne jen při odhadování toho, kolik CO2 se podaří vypustit méně.
Zjištění tak staví klimatickou politiku před zdánlivě paradoxní situaci. Čím úspěšnější bude lidstvo při snižování emisí a čím dřív dosáhne nulové nebo dokonce záporné bilance, tím dřív podle modelu ztratí jeden ze svých největších přírodních spojenců v boji s oxidem uhličitým. Nejde přitom o argument proti snižování emisí, ale o připomínku, že přírodní systémy, na které si klimatické plány dlouhodobě zvykly spoléhat, se s měnícími se podmínkami samy proměňují, a to způsobem, který dosavadní modely často nezohledňovaly.
