Co skutečně zjistila studie o odpoledním spánku a biologickém věku

 Podle textu přímo v časopise vycházel výzkum z dat 6647 účastníků čínské studie zdraví a odchodu do důchodu CHARLS zařazených do průřezové analýzy, přičemž 6031 z nich bylo sledováno i dál v čase po medián sedmi let. Účastníci uváděli, jak dlouho si v uplynulém měsíci zdřímli po obědě, a na základě toho je výzkumníci rozdělili do čtyř skupin: bez zdřímnutí, krátké zdřímnutí do třiceti minut, střední zdřímnutí mezi třiceti a devadesáti minutami, a dlouhé zdřímnutí nad devadesát minut.

Klíčový detail, který se v populárním shrnutí ztratil, je volba referenční skupiny. Podle stejného zdroje autoři zvolili jako srovnávací základ právě skupinu se středně dlouhým zdřímnutím mezi třiceti a devadesáti minutami, protože předchozí výzkum opakovaně ukázal, že právě tato délka souvisí s nejlepší kognitivní výkonností. Nešlo tedy o hranici, za kterou už zdřímnutí škodí, ale naopak o zlatý střed, se kterým se ostatní skupiny porovnávaly.

Výsledky tomu přesně odpovídaly. Horší kognitivní skóre i rychlejší kognitivní úbytek v průběhu sledování vykazovaly podle studie dvě skupiny: lidé, kteří si vůbec nezdřímli, a lidé, kteří spali přes den déle než devadesát minut. Obě tyto skupiny dopadly hůř než lidé se středně dlouhým zdřímnutím. Krátké zdřímnutí do třiceti minut se přitom od středně dlouhého zdřímnutí nijak významně nelišilo. Jinými slovy, škodí buď úplná absence odpoledního spánku, nebo jeho výrazný přebytek, ne prosté překročení půl hodiny.

Podobný vzorec platil i pro biologický věk, měřený dvěma nezávislými metodami založenými na krevních markerech. Podle výsledkové tabulky studie měli lidé bez zdřímnutí ve srovnání se středně dlouhými spáči statisticky významně vyšší biologický věk podle obou použitých metod, zatímco u skupiny s dlouhým zdřímnutím nad devadesát minut nebyl tento konkrétní rozdíl v biologickém věku statisticky významný, byť tato skupina přesto vykazovala horší kognitivní výsledky. Zrychlené biologické stárnutí se tak v datech spolehlivě prokázalo hlavně u lidí, kteří si vůbec nezdřímli, ne primárně u dlouhých spáčů.

Autoři následně otestovali, jestli právě zrychlené biologické stárnutí vysvětluje souvislost mezi zdřímnutím a horší pamětí. Ukázalo se, že ano, ale jen z malé části: obě použité míry biologického věku dohromady vysvětlovaly podle studie jen několik procent celkového účinku zdřímnutí na kognici, konkrétně 2,9 procenta u jedné metody a 4,7 procenta u druhé, což znamená, že většinu souvislosti mezi absencí zdřímnutí a horší pamětí zprostředkovávají zjevně i jiné, dosud nezmapované mechanismy.

Samotní autoři v diskusi nabízejí jen obecné, z jiných studií odvozené vysvětlení, jako je zánět, narušený metabolismus mitochondrií nebo skutečnost, že zdřímnutí může kompenzovat nedostatečný noční spánek. Netvrdí ale, že by tuto konkrétní souvislost s tělesnou hmotností, zánětlivými markery nebo fyzickou neaktivitou přímo změřili a otestovali jako zprostředkující cestu, jak by mohlo naznačovat zjednodušené shrnutí.

Autoři sami přiznávají i limity své práce. Zdřímnutí bylo hodnoceno jen podle vlastního hlášení účastníků a jen pro jednu konkrétní dobu dne, tedy po obědě, takže studie nezachytila jiné typy zdřímnutí. Nelze také zcela vyloučit ani obrácený směr příčinné souvislosti, protože podle jimi citované literatury existuje i důkaz o obousměrném vztahu mezi zdřímnutím a rozvojem demence, tedy že se mění napřed nemoc, a teprve pak spánkové návyky.

Skutečné poselství studie tak zní jinak, než jak se šíří po síti X. Není pravda, že zdřímnutí nad třicet minut automaticky škodí. Naopak, zdřímnutí mezi třiceti a devadesáti minutami vyšlo v datech jako nejpříznivější varianta ze všech, a rizikové jsou až krajní polohy: buď se vůbec nezdřímnout, nebo prospat přes den víc než hodinu a půl.