COVID-19 způsobuje lymfopenii, která zdvojnásobuje riziko návratu rakoviny prsu.

Kongres AACR 2026 v San Diegu se letos stal svědkem několika průlomových prezentací z UCLA Health Jonsson Comprehensive Cancer Center. Jednou z nejvýraznějších byla retrospektivní studie dr. Lissy Zhang, hematologicko-onkologické fellowship doktorky na UCLA, přednesená pod vedením dr. Adityi Bardie, ředitele programu onkologie prsu a translačního výzkumu. Analýza zahrnula více než 24 000 pacientek s lokalizovanou rakovinou prsu a je jednou z vůbec nejrozsáhlejších studií zkoumajících, jak infekce COVID-19 mění průběh onkologického onemocnění.

Výsledky jsou znepokojivé. Pacientky, které prodělaly COVID-19 po stanovení diagnózy rakoviny prsu, měly statisticky vysoce významně vyšší riziko recidivy než ty, které COVIDem neonemocněly. Místní recidiva byla spojena s hazardovým poměrem 2,47 (95% CI 2,00–3,04; p<0,001), vzdálená recidiva — tedy šíření nádorových buněk do vzdálených orgánů jako plíce, kosti nebo mozek — s hazardovým poměrem 1,50 (95% CI 1,22–1,85; p<0,001).

Klíčový nález: lymfopenie jako mechanismus

Ale nejtíživějším a zároveň nejkonkrétnějším zjištěním studie byl podskupinový výsledek. Pokud COVID-19 vedl k lymfopenii — tedy poklesu počtu lymfocytů v krvi, způsobeném úbytkem NK buněk a T-lymfocytů — riziko vzdálené recidivy se zvýšilo na 2,46násobek oproti kontrolní skupině (HR 2,46, 95% CI 1,25–4,85; p=0,009). Naopak u pacientek, u nichž COVID nespůsobil lymfopenii, nedošlo k nárůstu recidivy. Toto srovnání je klíčové: nezáleží jen na tom, zda pacientka COVID prodělala — záleží na tom, co COVID udělal s jejím imunitním systémem.

Exploratorní molekulární analýzy přidávají biologický rámec k tomuto epidemiologickému nálezu. Výsledky naznačují, že COVID-19 může narušovat imunitní dohled prostřednictvím změn v klíčových drahách nádorových supresorových genů. Jinými slovy: virus nejen dočasně snižuje počet imunitních buněk, ale může trvale pozměnit, jak dobře jsou nádorové buňky rozpoznávány a ničeny.

Proč jsou NK buňky a T-lymfocyty tak zásadní

NK buňky — přirozené zabíječské buňky — jsou součástí vrozené imunity a fungují jako první linie obrany proti nádorovým buňkám, které se snaží „skrýt" před imunitním systémem. T-lymfocyty, zejména cytotoxické CD8+ T-buňky, jsou jádrem adaptivní imunity a tvoří imunologickou paměť, která může nádor po léčbě trvale kontrolovat. Pokud počty těchto buněk klesnou pod kritickou hranici — stav nazývaný lymfopenie — tělo ztrácí schopnost rozpoznat a eliminovat reziduální nádorové buňky, které přežily primární léčbu a mohou spustit vzdálenou metastázu.

Toto zjištění není izolované. Z dostupné literatury je dlouhodobě známo, že absolutní počet lymfocytů (ALC) je silným nezávislým prediktorem přežití u celé řady solidních nádorů. Přesto není sledování ALC standardní součástí survivorship péče — tedy systematické poléčebné sledování pacientek v remisi. Nová data z AACR 2026 mění tento stav: již ve stadiu 1 až 3, tedy u pacientek, které bývaly považovány za vyléčené nebo s nízkým rizikem, lymfopenie predikuje vzdálené selhání.

Co to znamená pro klinickou praxi

Studie přichází v době, kdy vědecká komunita teprve začíná systematicky sledovat dlouhodobé imunologické důsledky COVID-19 pro onkologické pacienty. Tzv. long COVID imunologická dysfunkce zahrnuje stavy T-buněčného vyčerpání — T cell exhaustion — při nichž sice lymfocyty přežijí, ale ztrácejí funkční schopnost. To je klíčový fenomén: počet buněk v krevním obraze může vypadat přijatelně, ale buňky nefungují správně.

Z hlediska klinické praxe data explicitně podporují jednu konkrétní změnu: pravidelné měření absolutního počtu lymfocytů u onkologických pacientek, které prodělaly COVID-19, a to i těch v remisi ve stadiu 1–3, které dosud nebyly považovány za vysoce rizikové. ALC je součástí běžného krevního obrazu, nevyžaduje speciální vyšetření ani náklady. Otázka zní, zda je systémem vyhodnocován — a zda se na jeho výsledek navazuje intervencí.

Imunologie jako nová osa onkologie

Tato zjištění rezonují s širší přeměnou pohledu na rakovinu, která probíhá v onkologickém výzkumu posledního desetiletí. Tradiční model vidí nádor primárně jako biologický problém nádorových buněk — jejich genetické mutace, proliferaci a rezistenci k léčbě. Imunologický model staví do popředí vztah mezi nádorem a imunitním systémem hostitele. Nádorová buňka sama o sobě nestačí ke klinicky relevantní recidivě — potřebuje imunologické mikroklima, které jí umožní přežít a proliferovat.

COVID-19 toto mikroklima mění. A jak nová data z UCLA ukazují, mění ho způsobem, jehož důsledky jsou měřitelné v počtech vzdálených recidiv, přesněji: ve 2,46násobném zvýšení rizika u žen s rakovinou prsu ve stadiu 1 až 3, které jsou jinak považovány za nízkorizikové.

Studie dr. Bardie a kolektivu UCLA je retrospektivní — tedy analyzuje historická data, nikoliv výsledky randomizovaného pokusu. Kauzalita není plně prokázána a autoři vyzývají k dalším prospektivním studiím. Přesto statistická síla dat — více než 24 000 pacientek, p=0,009 pro klíčový podskupinový výsledek — dává výsledkům váhu, která v klinické praxi vyžaduje odpověď.

V éře, kdy stovky milionů lidí po celém světě prodělaly COVID, a mnozí z nich jsou zároveň onkologickými pacienty, může být tato „přehlížená" laboratorní hodnota jednou z nejdůležitějších věcí, které lékař v ambulanci zkontroluje.