Čtení pohádky před spaním rozsvítí v mozku dítěte konkrétní oblast. Vidět to jde na skenu

 Podle samotného abstraktu americká pediatrická akademie doporučuje společné čtení rodiče s dítětem už od narození, přestože měřitelné účinky na mozek do té doby nikdo pořádně nezkoumal, a právě tuto mezeru se tým rozhodl zaplnit.

Do studie zařadili devatenáct dětí ve věku tři až pět let vybraných z dlouhodobé studie normálního vývoje mozku. U každého dítěte tým nejdřív pomocí standardizovaného dotazníku StimQ změřil, kolik se v jeho domácnosti čte, a poté děti podstoupily funkční magnetickou rezonanci založenou na sledování hladiny okysličené krve, zatímco poslouchaly věku přiměřený příběh prokládaný tóny.

Výsledek byl podle textu studie jednoznačný: vyšší míra domácí čtenářské expozice pozitivně korelovala s neurální aktivací v levostranné parietálně-temporálně-okcipitální asociační kůře, tedy takzvané uzlové oblasti podporující zpracování sémantického jazyka, a to i po zohlednění příjmu domácnosti. Kontrola na příjem je důležitý detail, protože vylučuje jednoduché vysvětlení, že jde jen o obecný efekt bohatšího domácího prostředí.

Zmíněná mozková oblast není náhodně vybraná. Parietálně-temporálně-okcipitální spojení propojuje sluchové zpracování řeči s vizuální představivostí, tedy funguje jako místo, kde mozek slyšené slovo proměňuje ve vnitřní obraz. Když dítě slyší příběh o medvědovi procházejícím sněhem, právě tato oblast si scénu v mysli sestavuje. U dětí, kterým se doma čte méně, byla podle studie tato oblast během poslechu stejného příběhu měřitelně méně aktivní.

Autoři svůj závěr formulovali jasně: u předškolních dětí poslouchajících příběhy je vyšší míra domácí čtenářské expozice pozitivně spojena s aktivací mozkových oblastí podporujících mentální představivost a porozumění vyprávění, a to i po zohlednění příjmu domácnosti. Tyto neurální biomarkery podle nich mohou pomoct lépe popsat, jak se u dětí přirozeně rozvíjí gramotnost už dřív, než se samy naučí číst.

Právě tady leží praktický význam zjištění. Podle autorů čtení nahlas dítěti není jen aktivita budující citové pouto mezi rodičem a dítětem, ale buduje přímo neurální infrastrukturu, kterou dítě později využije, až se samo naučí číst slova na stránce. Mozkové oblasti aktivované poslechem večerní pohádky jsou totiž stejné oblasti, které dítě bude potřebovat, až bude samo dešifrovat psaný text.

Studie má i své limity, na které je fér upozornit. Šlo o poměrně malý vzorek devatenácti dětí, což je pro tento typ zobrazovacího výzkumu mozku standardní, ale přesto omezené číslo, a jde o korelační studii, tedy o pozorovanou souvislost, ne o experiment, ve kterém by vědci dětem čtení cíleně přidávali nebo ubírali. I s těmito výhradami ale práce patří mezi nejcitovanější v oboru dětské neurovědy čtenářství a její závěry později rozvíjely i navazující studie téhož týmu zkoumající kvalitu společného čtení a zapojení dítěte do příběhu.

Večerní pohádka tak podle dostupných dat není jen milý rituál před spaním, ale měřitelné cvičení pro konkrétní část dětského mozku, byť zabalené do příběhu o medvědovi procházejícím sněhem.