Devadesát minut v přírodě dokáže utlumit mozkovou oblast spojenou s utkvělým přemítáním o starostech
8. 9. 2026 – 10:56 | Člověk | Miroslav Krajča |Diskuze:
Život ve městě přináší nesporné výhody, souvisí ale i s vyšším rizikem duševních potíží včetně deprese. Studie týmu ze Stanfordovy univerzity nabízí jedno konkrétní vysvětlení, proč tomu tak může být, a ukazuje, že už devadesátiminutová procházka přírodou dokáže ztlumit aktivitu mozkové oblasti spojené s přežvykováním negativních myšlenek, zatímco stejně dlouhá procházka městem tento efekt nemá.
Souvislost mezi životem ve městě a duševním zdravím je přitom už dobře zdokumentovaná. Podle rozsáhlé metaanalýzy zahrnující dvacet průzkumů dospělé populace ve vyspělých zemích od roku 1985 měli obyvatelé měst oproti obyvatelům venkova o 38 procent vyšší výskyt deprese a o 21 procent vyšší výskyt úzkostných poruch, zatímco riziko schizofrenie se u lidí narozených a vyrostlých ve městě zdvojnásobilo. Zůstávalo ale nejasné, jakým konkrétním mechanismem by mohl nedostatek kontaktu s přírodou k tomuto zvýšenému riziku přispívat.
Tým vedený Gregorym Bratmanem se proto zaměřil na jev zvaný ruminace, tedy opakované, sebereferenční přemítání o negativních aspektech vlastní osoby. Jde o maladaptivní myšlenkový vzorec spojený se zvýšeným rizikem deprese a dalších duševních poruch, a vědci chtěli zjistit, jestli kontakt s přírodou dokáže tento typ myšlení tlumit, a pokud ano, jestli se to projeví i měřitelně v mozku.
Do studie publikované v roce 2015 v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences zapojili 38 zdravých mladých dospělých, které náhodně rozdělili do dvou skupin. Podle popisu metodiky na stránkách Washingtonské univerzity jedna skupina absolvovala devadesátiminutovou procházku travnatou plochou se stromy a keři poblíž Stanfordu, zatímco druhá skupina šla stejně dlouho podél ulice s hustým automobilovým provozem. Před procházkou i po ní účastníci vyplnili dotazník měřící míru ruminace a podstoupili zobrazovací vyšetření mozku zaměřené na prokrvení takzvané subgenuální prefrontální kůry, oblasti dlouhodobě spojované s tímto typem myšlení.
Výsledek byl jednoznačný. Podle textu studie dostupného v databázi PMC účastníci procházky přírodou vykázali po procházce nižší míru sebehlášené ruminace i sníženou neurální aktivitu v subgenuální prefrontální kůře, zatímco u účastníků městské procházky se ani jeden z těchto ukazatelů nezměnil. Stejná fyzická zátěž, stejná doba strávená chůzí, ale zcela odlišný účinek na mozek podle toho, jaké prostředí účastníky obklopovalo.
Subgenuální prefrontální kůra přitom není náhodně vybraná mozková oblast. V jiných studiích byla opakovaně spojována se sebezaměřeným úzkostným stažením, tedy stavem pozorovaným jak u lidí trpících depresí, tak u zdravých jedinců během běžné ruminace, což z ní dělá logický kandidát na neurální podklad tohoto typu myšlení.
Studie má i své meze, na které stojí za to upozornit. Vzorek osmatřiceti účastníků je pro tento typ zobrazovacího výzkumu mozku standardní, přesto zůstává poměrně malý, a všichni účastníci byli zdraví mladí lidé, ne pacienti s klinicky diagnostikovanou depresí, takže výsledek naznačuje slibný mechanismus, ne přímo funkční léčebnou metodu. Širší souvislost mezi životem ve městě a rizikem deprese je navíc podle epidemiologů mnohem komplikovanější, než jak by se mohlo zdát z jediné laboratorní studie, a spolupodílí se na ní i faktory jako chudoba, sociální izolace nebo nerovný přístup ke zdravotní péči, které se ve městech často koncentrují nezávisle na množství zeleně.
Přesto autoři svůj nález považují za užitečný praktický ukazatel. Podle stejného zdroje z toho vyvozují, že snadno dostupné přírodní plochy uvnitř měst mohou představovat klíčový zdroj pro duševní zdraví obyvatel rychle se urbanizujícího světa, tedy že řešením nemusí být jen stěhování z města, ale i chytré plánování zelených ploch přímo v jeho středu.
Na tento nález později navázal i další výzkum. Podle přehledu americké Landmark College podobný typ procházky přírodou zlepšil pracovní paměť a náladu i u lidí s klinicky diagnostikovanou depresí, zatímco jiné studie zaznamenaly po pobytu v přírodě i pokles fyziologických ukazatelů stresu, jako je vodivost kůže, variabilita srdečního tepu nebo hladina kortizolu, což celkový obrázek jen posiluje. Devadesát minut v zeleni tak podle dostupných dat není jen příjemným zpestřením dne, ale měřitelně jinou zkušeností pro mozek, než jakou nabízí stejně dlouhá procházka podél frekventované silnice.
