Dvacet dní na lůžku, nebo třicet let života? Slavný pokus z Dallasu ukázal, co srdci škodí víc

Tři týdny v posteli, nebo třicet let stárnutí. Co z toho srdci a plícím uškodí víc? Odpověď, kterou v Texasu přinesl jeden z nejslavnějších pokusů fyziologie, překvapí i zkušené sportovce. Pět mladíků přišlo za dvacet dní nečinnosti o víc kondice, než kolik jim později vzalo celých třicet let života.

Dvacet dní bez vstávání

Píše se rok 1966. Vědci z texaské lékařské fakulty v Dallasu, dnes známé jako UT Southwestern, pozvali pět zdravých dvacetiletých mužů. Nejprve podrobně změřili jejich zdatnost, především takzvanou maximální spotřebu kyslíku. Ta udává, kolik kyslíku dokáže tělo při nejvyšší zátěži přijmout a využít, a patří k nejlepším ukazatelům kondice srdce, cév i svalů.

Pak muže na dvacet dní uložili do postele. Nesměli vstávat, chodit ani cvičit. Po skončení klidového režimu je čekal vytrvalostní trénink. Výsledky vyšly v roce 1968 v odborném časopise Circulation a pokus vstoupil do učebnic jako Dallaská studie klidu na lůžku a tréninku. Mezi jejími autory byl i švédský fyziolog Bengt Saltin, později jedna z největších osobností oboru.

Zjištění bylo šokující. Za necelé tři týdny klesla maximální spotřeba kyslíku mladých mužů zhruba o čtvrtinu. Srdce, které neměl kdo zatěžovat, se rychle přizpůsobilo nicnedělání.

Návrat po třiceti letech

Skutečnou hodnotu studie ale odhalil až čas. V polovině devadesátých let vědci všech pět mužů znovu vyhledali. Bylo jim kolem padesáti a prošli stejnými testy jako kdysi. Výsledky vyšly v roce 2001 opět v časopise Circulation.

Za třicet let se jejich život změnil. Podle první části následné studie přibrali v průměru o čtvrtinu, ze 77 na 100 kilogramů. Podíl tuku v těle se jim zdvojnásobil ze 14 na 28 procent. Maximální tepová frekvence klesla ze 193 na 181 úderů za minutu.

A přesto jejich maximální spotřeba kyslíku klesla jen o 11 procent, ze 3,3 na 2,9 litru za minutu. Tři desetiletí stárnutí, přibírání a běžného života jim tak vzala méně než polovinu toho, co kdysi dvacet dní v posteli. Autoři to formulovali jednoznačně: krátká nečinnost v mládí měla na tělesnou výkonnost mnohem horší dopad než třicet let stárnutí.

Zajímavé je, co za poklesem stálo. Srdce mužů ve středním věku přečerpalo při jednom stahu dokonce víc krve než ve dvaceti. Pokles zdatnosti způsobilo hlavně to, že svaly z krve hůř vychytávaly kyslík. Šlo tedy spíš o problém periferie než samotného srdce.

Jedna výhrada ale k tomuto srovnání patří. Jedenáct procent se týká absolutní hodnoty, tedy litrů kyslíku za minutu. Muži však mezitím přibrali přes dvacet kilogramů. Pokud se zdatnost přepočte na kilogram tělesné hmotnosti, vypadá třicetiletý pokles podstatně hůř. Ve dvaceti dosahovali zhruba 43 mililitrů kyslíku na kilogram za minutu, v padesáti podle druhé části studie 31. To je pokles přibližně o 28 procent, tedy srovnatelný s tím, co kdysi způsobil pobyt na lůžku. Pro běžný život, kdy člověk nese vlastní váhu do schodů nebo do kopce, je přitom právě tento přepočet důležitý.

Půl roku tréninku jako stroj času

Vědci se ale nespokojili jen s měřením. Padesátiletým mužům naordinovali šest měsíců vytrvalostního tréninku, tedy chůzi, běh a jízdu na kole. Podle druhé části studie jejich maximální spotřeba kyslíku vzrostla o 14 procent, ze 2,9 zpět na 3,3 litru za minutu.

Trénink tak zcela smazal pokles, ke kterému za třicet let došlo. Muži se vrátili na úroveň, kterou měli jako netrénovaní dvacetiletí. Svého vrcholu z mládí, kterého dosáhli po tréninku v roce 1966, však už nedosáhli. Zlepšení přitom podle autorů opět vycházelo hlavně ze svalů, které se naučily lépe využívat kyslík.

Po padesátce se to láme

Pokus pokračoval i dál. Když bylo mužům kolem šedesáti, vědci je otestovali znovu. Podle čtyřicetileté následné studie v časopise Journal of Gerontology klesla jejich maximální spotřeba kyslíku mezi padesátkou a šedesátkou o 25 procent. Za předchozích třicet let to přitom bylo jen 11 procent.

Pokles se tedy výrazně zrychlil. Mezi dvacítkou a padesátkou ztráceli muži v průměru 12 mililitrů kyslíku za minutu ročně, mezi padesátkou a šedesátkou už 55 mililitrů. To je zhruba čtyřikrát rychleji. Za celých čtyřicet let tak klesla jejich zdatnost o 27 procent, tedy přibližně stejně jako kdysi za tři týdny v posteli, kdy pokles dosáhl 26 procent. Zrychlení po padesátce autoři připisují samotnému věku a přibývajícím zdravotním potížím.

V roce 2019 se k pokusu po padesáti letech vrátili vědci v krátkém ohlédnutí pro časopis Circulation. Dallaská studie dodnes patří k nejcitovanějším pracím o tom, jak tělo reaguje na nečinnost a na trénink.

Co si z toho vzít

Pět mužů je samozřejmě velmi malý vzorek, ženy ve studii chyběly úplně a výsledky nelze automaticky přenést na každého. Přesto z Dallaské studie plyne několik poučení.

První se týká nečinnosti. Tělo se jí přizpůsobuje mimořádně rychle. Neplatí to jen pro pokusy na lůžku. Podobné ztráty kondice postihují pacienty v nemocnicích, lidi po úrazech nebo seniory, kteří kvůli nemoci zůstanou několik týdnů doma. Právě proto se dnes lékaři snaží pacienty po operacích co nejdříve postavit na nohy.

Druhé poučení je povzbudivé. Ztracenou kondici lze z velké části získat zpět, a to i v padesáti. Půl roku pravidelného vytrvalostního tréninku stačilo, aby muži smazali následky tří desetiletí.

Třetí poučení je varovné. Po padesátce se pokles zdatnosti zrychluje a návrat je čím dál obtížnější. Kdo chce mít v šedesáti a sedmdesáti dobrou kondici, měl by začít dřív, než se dostaví zdravotní potíže, a pohyb udržovat soustavně.

Shrnuto jednou větou: nečinnost ubírá tělu kondici mnohem rychleji než léta. Dobrou zprávou je, že na rozdíl od let ji můžeme ovlivnit.