Estrogen, chromozom X a buňky z těhotenství: proč ženy trpí autoimunitou mnohem častěji
14. 9. 2026 – 9:14 | Člověk | Miroslav Krajča |Diskuze:
Při autoimunitních onemocněních imunitní systém napadá vlastní tělo, jako by šlo o cizí hrozbu. Nejzáhadnější na tomto jevu je, jak nerovnoměrně postihuje muže a ženy, a nejnovější výzkum ukazuje, že odpověď se skládá z hormonů, chromozomů, buněk zanechaných v těle po těhotenství i poruchy na molekulární úrovni, kterou vědci popsali teprve nedávno.
Rozsah problému není malý. Podle belgické studie z univerzity v Gentu postihují autoimunitní onemocnění zhruba pět až osm procent světové populace, přičemž ze všech postižených lidí tvoří ženy 78 procent. Výjimkou z tohoto vzorce jsou jen některé diagnózy jako diabetes prvního typu nebo myokarditida, které postihují muže a ženy vyrovnaněji.
Část vysvětlení leží v samotné biologii pohlaví. Estrogen podporuje přežívání a aktivaci autoreaktivních B lymfocytů, tedy buněk, které by za normálních okolností imunitní systém odstranil nebo umlčel, a zvyšuje produkci protilátek včetně těch mířících proti vlastnímu tělu. K tomu se přidává rozdíl na úrovni chromozomů: X chromozom nese vysokou koncentraci genů souvisejících s imunitou, a u části z nich dochází u žen k neúplné inaktivaci druhého X chromozomu, což vede k jejich vyšší expresi právě u žen.
Zvlášť zajímavou stopu ale nabízí samotné těhotenství. Během něj se malé množství buněk plodu dostává přes placentu do krevního oběhu matky a může v jejím těle přetrvávat celé roky, ba desetiletí, což se označuje jako fetální mikrochimerismus. Podle přehledové práce publikované v Journal of Thyroid Research se přítomnost cizích, mužských buněk v postižené štítné žláze žen s autoimunitním onemocněním pohybovala napříč jednotlivými studiemi mezi 38 a 83 procenty, což je rozdíl vysvětlitelný hlavně odlišnou metodikou jednotlivých výzkumů.
Konkrétní srovnání přinesla studie univerzity v Gentu, která analyzovala krev žen, jež porodily syna nejvýše pět let před vyšetřením. Podle výsledků měly ženy s autoimunitním onemocněním štítné žlázy v krvi statisticky významně víc fetálních mužských buněk než zdravé ženy se stejnou porodnickou historií, zatímco u žen, které nikdy nebyly těhotné, se žádné mužské buňky nenašly vůbec.
Obraz ale není tak jednoznačný, jak by se mohlo zdát. Jiná, italská studie zaměřená na stejnou otázku dospěla k opačnému závěru. Podle jejích výsledků se fetální mikrochimerismus vyskytoval výrazně častěji u zdravých žen než u žen s Gravesovou chorobou nebo Hashimotovou tyreoiditidou, což autoři interpretovali jako možnou ochrannou, ne škodlivou roli přetrvávajících fetálních buněk. Vztah mezi těhotenstvím a rizikem autoimunitního onemocnění štítné žlázy tak zůstává mezi vědci nedořešený a aktivně zkoumaný.
Druhý, zcela odlišný směr výzkumu se soustředí na to, co se děje uvnitř samotného imunitního systému, když selže jeho takzvaný brzdový mechanismus. Za udržování tolerance vůči vlastnímu tělu odpovídají regulační T lymfocyty, zkráceně Tregy, jejichž úkolem je tlumit imunitní buňky mířící proti vlastním tkáním. U lidí s autoimunitním onemocněním přitom počet těchto buněk v krvi často vypadá naprosto normálně, přesto svou funkci neplní.
Vysvětlení nabízí letošní přehledová práce věnovaná úloze ubikvitinových ligáz v imunitních buňkách. Podle textu studie závisí schopnost Tregů tlumit imunitní odpověď na dostatečně dlouhotrvajícím signálu z receptoru pro interleukin-2, a u autoimunitních pacientů i myších modelů bývá v těchto buňkách snížená hladina bílkoviny GRAIL, což vede ke sníženému přenosu tohoto signálu a oslabené schopnosti Tregů imunitní odpověď potlačit. Podle podrobnějšího popisu mechanismu zveřejněného v časopise Frontiers in Immunology běžně GRAIL chrání klíčovou signální molekulu zvanou fosforylovaný JAK1 před příliš rychlým rozložením jinými enzymy, a když GRAIL chybí, tento ochranný mechanismus selže a Tregy ztrácejí schopnost udržovat imunitní toleranci. Rozsáhlé genetické studie navíc podle stejného zdroje opakovaně nacházejí rizikové varianty právě v této signální dráze u celé řady autoimunitních onemocnění, od diabetu prvního typu přes roztroušenou sklerózu a lupus až po revmatoidní artritidu, Crohnovu chorobu, Gravesovu chorobu nebo alopecii areata.
Autoimunitní onemocnění tak nevzniká z jediné příčiny, ale z propojení několika souběžně působících faktorů, hormonálních rozdílů, chromozomální výbavy, stop zanechaných těhotenstvím a jemné molekulární poruchy v systému, který má za normálních okolností tělo chránit před sebou samým. Právě proto zůstává výzkum příčin tak složitý, a právě proto může každý nový kousek skládačky, jako je nedávno popsaná role bílkoviny GRAIL, otevřít i nové cesty k léčbě.
