Ivermektin proti rakovině, jak se z jedné studie s konfliktem zájmů stal virální zázrak

Ivermektin je desítky let používaný antiparazitický lék, který se do centra pozornosti veřejnosti poprvé dostal během pandemie covidu-19, kdy se navzdory chybějícím důkazům propagoval jako léčba viru. Podle analýzy publikované na serveru The Conversation, jejíž autorkou je Dannell Boatmanová z Západovirginské univerzity, zájem o lék od té doby nezmizel, jen se přesměroval jinam, konkrétně k tvrzením, že dokáže potírat i nádorová onemocnění.

Léková repozice, tedy hledání nového využití pro už schválené léky, má v medicíně dlouhou a legitimní historii. Podle stejného zdroje skutečně existují laboratorní studie na buněčných kulturách, které u ivermektinu prokázaly jistou protinádorovou aktivitu, a probíhají i časné klinické studie zkoumající jeho potenciál. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv ale tento lék pro léčbu rakoviny neschválil a dostupné klinické důkazy jsou podle autorky nedostatečné k tomu, aby jeho použití v onkologii bylo možné doporučit.

Přesto se veřejná debata podle Boatmanové vyvíjela úplně jinak než ta vědecká. Zájem o ivermektin v kontextu rakoviny významně podpořily osobní příběhy pacientů, celebrity a podcasty, nikoli nová vědecká zjištění. Konkrétním spouštěčem byla epizoda populárního podcastu Joea Rogana, ve které o ivermektinu a dalším odčervovacím léku fenbendazolu jako o možné léčbě rakoviny mluvil herec Mel Gibson. Podle citace onkologů v tomtéž článku se zájem pacientů po odvysílání epizody rozšířil doslova jako lavina, a lékaři začali být na tato dvě léčiva dotazováni podstatně častěji při běžných klinických návštěvách.

Novou vlnu zájmu pak v červnu 2026 nastartovala konkrétní studie, která podle Boatmanové ještě před svým oficiálním publikováním v odborném časopise stihla nasbírat přes 85 000 stažení a masivně se šířila na síti X i v komunitách zaměřených na alternativní medicínu. Šlo o práci s názvem popisujícím reálné klinické výsledky kombinace ivermektinu a mebendazolu u pacientů s rakovinou, publikovanou nejprve jako takzvaný preprint, tedy verzi před formálním recenzním řízením.

Podrobný rozbor této konkrétní studie provedl fact-checkingový server Lead Stories, který upozornil na několik zásadních problémů. Studie tvrdila, že u 84,4 procenta sledovaných pacientů došlo díky kombinaci obou léků ke klinickému přínosu, ovšem šlo o pozorovací šetření mezi pacienty jedné soukromé kliniky, nikoli o randomizovanou kontrolovanou studii. Podle vyjádření epidemiologa Gideona Meyerowitz-Katze z Univerzity ve Wollongongu, které server cituje, je klíčovým problémem to, že všichni autoři studie jsou zároveň spojeni s firmou provozující kliniku, kde byl výzkum prováděn a která oba zmíněné léky přímo prodává, což představuje závažný střet zájmů, jenž si sami autoři ve studii přiznávají.

Stejný nedostatek zmiňuje i Boatmanová ve svém rozboru pro The Conversation. Klíčovým metodologickým problémem podle ní bylo, že studie neměla žádnou kontrolní skupinu, což znemožňuje rozlišit, zda případné zlepšení stavu pacientů způsobil ivermektin s mebendazolem, nebo zda šlo o výsledek běžné onkologické léčby, kterou pacienti souběžně podstupovali. Bez takového srovnání nelze podle vědců, které Boatmanová cituje, vyvodit žádný spolehlivý závěr o účinnosti kombinace těchto dvou léků.

Boatmanová ve svém textu popisuje i obecnější mechanismus, kterým se podobné nálezy dostávají z okraje vědecké diskuse do mainstreamového povědomí. Jakmile je studie jednou zveřejněna, ať už jako recenzovaná práce, nebo jako nerecenzovaný preprint, začne žít vlastním životem na sociálních sítích, kde se propojuje s titulky, osobními příběhy a komentáři influencerů, což zpětně ovlivňuje i to, jak moc lidí o daném tématu vůbec přemýšlí. Tento proces podle ní probíhá v úplně jiném čase než skutečné vědecké ověřování, zveřejnění a sdílení výsledků trvá hodiny, zatímco replikace, ověření a zasazení do širšího kontextu dalších studií trvá měsíce až roky.

Zvlášť rizikovým faktorem je podle autorky takzvaný efekt přetrvávajícího vlivu, tedy psychologický jev, kdy si lidé první, dramatický nález zapamatují a drží se ho i poté, co se objeví přesvědčivé důkazy proti němu. Pacienti s onkologickým onemocněním, zoufale hledající jakoukoli naději na zázračné řešení, jsou podle Boatmanové vůči tomuto typu dezinformací obzvlášť zranitelní, což z přesného rozlišování mezi předběžným laboratorním nálezem a klinicky ověřenou léčbou dělá otázku, která může mít reálné zdravotní důsledky.

Pro pacienty i jejich blízké z toho plyne jasné praktické doporučení, jakékoli rozhodnutí o užívání ivermektinu nebo podobných přeřazovaných léků v souvislosti s rakovinou konzultovat výhradně s ošetřujícím onkologem, a virální tvrzení šířená na sociálních sítích brát jako podnět k opatrné otázce, nikoli jako hotový návod k léčbě.