Jak Římané stavěli akvadukty, které fungují dodnes

Nejdelší dochovaný příklad ukazuje rozsah, o jaký Římanům šlo. Akvadukt císaře Valense zásoboval vodou Konstantinopol, dnešní Istanbul, a podle studie německé univerzity Johannese Gutenberga v Mohuči dosáhl po rozšíření v pátém století celkové délky nejméně 426 kilometrů, čímž se stal nejdelším vodovodem starověkého světa. Stavba takového vodovodu začínala výběrem vhodného zdroje, nejčastěji pramene, a muselo být navrženo tak, aby voda po celé trase plynule stékala směrem k městu. Podle profesorky klasických studií Ann Olgy Koloski-Ostrowové z Brandeisovy univerzity se úspěšná stavba zakládala na nepatrném, ale nepřetržitém spádu od pramene až k cíli, jako byl třeba samotný Řím.

Vytyčení přesné trasy s potřebným spádem vyžadovalo sofistikované nástroje. Podle archeologa Josepha Lewise z Cambridgeské univerzity римští zeměměřiči používali buď takzvanou libru, nebo dioptru. Dioptra měla podobu kotouče se zaměřovací tyčí uprostřed, zavěšeného na stojanu, přes který zeměměřič mířil na tyče zapíchnuté v zemi a odečítal z nich výškové rozdíly terénu. Přesná podoba libry sice není úplně jasná, ale víme, že měla olovnici volně visící ve vzduchu, kterou zeměměřiči porovnávali s kalibrovanými tyčemi umístěnými podél navrhované trasy vpředu i vzadu, a tímto způsobem určovali rozdíly ve výšce terénu.

Trvanlivost stavby zajišťoval i samotný stavební materiál. Římský beton obsahoval pucolán, sopečnou popelovitou hmotu, kterou míchali s vápnem a vodou, čímž vznikal odolný beton tvrdnoucí právě díky kontaktu s vodou. Profesor průmyslového inženýrství Giovanni De Feo z Univerzity v Salernu ale zdůrazňuje, že samotný beton nebyl jediným důvodem dlouhověkosti. Podle jeho slov Římané pečlivě vybírali trasy vedoucí přes geologicky stabilní podloží a vyhýbali se sopkám a dalším nestabilním oblastem, a řada akvaduktů navíc procházela pravidelnou údržbou, která v mnoha případech pokračovala i po pádu říše, hluboko do středověku.

Akvadukty přitom nevedly jen po obřích obloucích, jak si je lidé nejčastěji představují. Podle nizozemské badatelky Gerdy de Kleijnové z Radboudovy univerzity, autorky knihy o zásobování starověkého Říma vodou, měly některé akvadukty jen minimum úseků vedených nad zemí mimo samotné město, zatímco jiné běžely na obloucích po značnou vzdálenost, podle toho, jak to vyžadoval konkrétní terén. Blízko cíle pak voda často vtékala do usazovacích nádrží, kde se podle emeritního profesora klasických studií Harryho Evanse z Fordhamovy univerzity sedimenty usazovaly na dně, než voda pokračovala dál do rozvodné nádrže.

Rozsah lidské práce potřebné k výstavbě dobře ilustruje případ Hadriánova akvaduktu v Athénách, dvacetikilometrového podzemního tunelu. Podle odborné studie publikované v časopise World mohl tým čítající zhruba pět set dělníků dokončit stavbu za přibližně patnáct let, případně tým 1200 dělníků za zhruba šest let, přičemž autoři při výpočtu zohlednili i dobové mzdy a rychlost ručního vysekávání skály jednoduchými nástroji.

Po dokončení stavby ale práce zdaleka nekončila. Cees Passchier, vedoucí tektonofyzikálního oddělení na univerzitě v Mohuči, zkoumal francouzský akvadukt zásobující starověkou Divonu, dnešní Cahors, a podle jeho studie publikované v časopise Scientific Reports se na stěnách akvaduktu postupně usazoval uhličitan vápenatý, který údržbáři buď částečně seškrábali před opětovným omítnutím, nebo ho na některých místech jednoduše přeomítli, aniž by cokoli čistili, přičemž stopy nástrojů v nánosech ukázaly, že se čištění provádělo pravidelně, zhruba jednou za jeden až pět let. Podobný nález přinesl i výzkum konstantinopolského akvaduktu, kde vrstvy usazenin odpovídaly jen zlomku doby jeho skutečného provozu, což naznačuje, že kanály byly důkladně vyčištěny jen pár desetiletí předtím, než byl celý systém opuštěn.

Počet lidí potřebných k udržení akvaduktu v provozu se lišil podle jeho velikosti. Pro malé sídliště jako byla Divona podle Passchiera pravděpodobně stačil tucet pracovníků, zatímco v samotném Římě udržovala síť akvaduktů v chodu stálá posádka čítající několik set lidí. Mnohé z těchto staveb přežily i po pádu říše a zůstaly v provozu hluboko do středověku i moderní doby. Akvadukt Aqua Virgo, postavený už v roce 19 před naším letopočtem, přivádí vodu do Říma dodnes, přes dva tisíce let po tom, co ho postavili dělníci vyzbrojení jen dioptrou, librou a pucolánovým betonem.