Není to charakterová vada, říká věda

První dobrá zpráva: věčně pozdě narození nejsou nutně horší lidé. Už studie v časopise Human Performance z roku 2003 nenašla jasnou vazbu mezi chronickou pozdností a jediným konkrétním rysem osobnosti – tedy žádné jednoduché „kdo je chaotik, chodí pozdě“. Ostatně i samotný autor této studie, psycholog Jeff Conte ze San Diego State University, dnes zdůrazňuje, že „existují individuální rozdíly v osobnosti, které s chronickou pozdností souvisejí“, ale obraz je mnohem jemnější, než jsme si mysleli. Tuto komplexitu popisuje právě analýza v National Geographic. 

Na čem se experti shodují, je společenský dopad. Psycholožka Pauline Wallin připomíná, že když slíbíte, že někde budete v osm, uzavíráte tím malou společenskou smlouvu. Při opakované pozdnosti se neporušuje jen „čas“, ale i důvěra – v práci, v partnerství, v přátelství. Pochopit vlastní styl práce s časem tak není jen otázka seberozvoje, ale i vztahové hygieny. 

1. Věční optimisté a plánovací klam

První skupinu tvoří „časoví idealisté“. V hlavě mají film, v němž všechno běží hladce: metro jede hned, nikde není zácpa, telefon nezazvoní. Psychologové tomu říkají plánovací klam – systematické podceňování toho, jak dlouho nám úkoly zaberou, i když už máme zkušenost, že se vždy protáhnou. Pojem poprvé popsali Daniel Kahneman a Amos Tversky v 70. letech minulého století a desítky studií od té doby potvrdily, že většina lidí trpí přílišným optimismem, pokud jde o vlastní projekty. Přehled na Wikipedii i odborný článek Rogera Buehlera v Journal of Experimental Social Psychology shrnují, že studenti opakovaně předpovídají dopsání diplomky o týdny dřív, než k němu reálně dojde. 

Pro opozdilce je tahle kognitivní chyba doslova zabijákem času. Když si řeknou „za 10 minut jsem pryč“, podvědomě předpokládají, že se nestane nic nepředvídaného – jenže realita vždy přidá semafor, hledání klíčů, krátký rozhovor u dveří. Výzkumy shrnuté v přehledu The Planning Fallacy ukazují, že lidé své odchody systematicky odhadují optimističtěji než třeba časy, kdy úkol dokončí někdo jiný. 

Co pomáhá: produktivní konzultantka Rashelle Isip v článku pro National Geographic radí jednoduché pravidlo: časový odhad prostě zdvojnásobte. Myslíte, že cesta trvá deset minut? Pište si dvacet. Mozek tím obejdete vlastní optimismus a vytvoříte si reálnou rezervu. 

2. Svobodomyslní s nízkou svědomitostí

Druhou skupinu tvoří lidé, kteří v osobnostních testech vycházejí nízko v rysu svědomitost – jednom z „velké pětky“ osobnostních dimenzí. Svědomitost zahrnuje organizovanost, zodpovědnost a schopnost dotahovat úkoly. Sto let výzkumu shrnutý v metaanalýze v Proceedings of the National Academy of Sciences ukazuje, že právě tento rys je vůbec nejsilnějším „neměřicím“ (nekognitivním) prediktorem úspěchu v práci. 

Kdo má svědomitost vysoko, má tendenci plánovat dopředu, psát si seznamy, hlídat termíny. Proto také podle přehledů, které cituje National Geographic, chodí častěji včas. Naopak nízká svědomitost bývá spojená s roztěkaností, chaosem v diáři a slabší schopností sledovat tok času. 

Tihle „free spirits“ nejsou nutně sobečtí – jen dávají přednost inspiraci a momentálnímu nápadu před šedivou strukturou kalendáře. Psychoterapeutka Geraldine Joaquim ale upozorňuje, že bez minimálního rámce se život promění ve sled krizí: ztracené schůzky, prošlé lhůty, rozhořčení kolegové.

Co pomáhá: odborníci doporučují fyzické připomínky času – analogové hodiny na zdi, klasické hodinky na zápěstí, viditelné kalendáře – a také vědomé cvičení empatie: představit si, co druhý člověk prožívá, když deset minut čeká v restauraci a nikdo mu nedává vědět. I podle metaanalýzy svědomitosti lze totiž tento rys do určité míry „trénovat“ prostřednictvím nových zvyků. 

3. Žongléři času: polychrónní multitaskující

Třetí typ opozdilců jsou lidé, kteří milují dělat víc věcí najednou. Odborně se mluví o vysoké polychronicitě – preferenci řídit paralelně několik aktivit místo toho, aby běžely postupně. Článek v National Geographic uvádí výzkumy, podle nichž lidé s výrazně polychrónním stylem přicházejí na schůzky v průměru až o čtvrt hodiny později než ti, kdo dělají jednu věc po druhé. 

Polychrónní člověk si třeba ráno řekne, že při oblékání „jen rychle“ vyřídí pár mailů a uvaří snídani dětem. Rozhovor s partnerem, žert dítěte, nová zpráva v telefonu – a najednou je o dvacet minut později. Jak ukazují práce o polychronicitě a výkonu shrnuté například v studii „Polychronicity: Matching Time Styles and Task Types“ na  SSRN, multitasking sice někdy podporuje kreativitu, ale zároveň ztěžuje odhad, kdy je čas úkol ukončit. 

Zajímavé je, že polychronicita má i kulturní rozměr. Komunikační specialistka Dawna Ballard připomíná, že v mnoha regionech Latinské Ameriky nebo na Blízkém východě by bylo nezdvořilé utnout rozhovor jen proto, aby člověk stihl jinou schůzku „na minutu“. V tzv. monochronních kulturách, jako je Německo či Japonsko, je to ale přesně naopak – hodiny mají větší váhu než aktuální vztah. Rozpor mezi těmito světy krásně vystihuje i článek o kulturních rozdílech v „Punctuality: a cultural difference between monochronic and polychronic cultures“ na LinkedInu. 

Co pomáhá: pokud žonglujete s úkoly, nastavte si odchodové budíky. Ne na čas schůzky, ale na moment, kdy opravdu musíte vyrazit. V polychrónních kulturách zároveň dává smysl si s lidmi otevřeně vyjasnit, jak „pevné“ časy vlastně jsou.

4. Noc patří sovám – a ráno přináší zpoždění

Další velkou skupinou opozdilců jsou lidé s pozdním chronotypem – tzv. noční sovy. Chronobiologický výzkum ukazuje, že část z nás má vnitřní hodiny nastavené tak, že večer vydrží vzhůru déle a ráno potřebují delší „start“. Společnost však většinou funguje podle rytmu skřivanů: ranní porady, první hodiny ve škole v osm, úřady od devíti. Výsledkem je tzv. cirkadiánní misalignement – nesoulad mezi vnitřním rytmem a vnějšími požadavky, který popisují například studie souhrnuté v přehledu na Pubmedu.

Noční sovy bývají přesvědčené, že „jen potřebují silnější vůli“, ve skutečnosti jejich tělo vykazuje pozdější nástup melatoninu a jiný průběh aktivačních hormonů. Ranní buzení je pro ně fyzicky nepříjemné a mozek nabíhá na plný výkon až po delší době – takže spěchají, zapomínají a nestíhají. Jak připomíná chronobiologický výzkum citovaný v článku National Geographic, tato misalignace souvisí nejen s pozdními příchody, ale i se zvýšeným rizikem depresí či metabolických potíží. 

Co pomáhá: sovám prospívá „večerní příprava“ – oblečení, batoh, klíče, svačina nachystané už před spaním, aby ráno ubývalo rozhodnutí. Spánkoví experti zároveň doporučují posouvat usínání po malých krocích a co nejvíce časovat denní světlo na ráno, čímž se vnitřní hodiny mohou lehce přenastavit. 

5. Rozptýlení a „časová slepota“ u ADHD a neurodiverzity

Poslední typ opozdilců má biologické kořeny. Lidé s ADHD, autismem, dyslexií či poruchami exekutivních funkcí často popisují, že pro ně čas „teče jinak“. Odborníci používají termín time blindness – časová slepota. Podle přehledu „Clinical implications of the perception of time in ADHD“ v časopise Frontiers in Human Neuroscience mají děti i dospělí s ADHD potíže odhadnout délku intervalů a přesně reprodukovat časové úseky. 

Prakticky to vypadá tak, že člověk s ADHD se ponoří do zajímavého úkolu a vůbec nezaznamená, že uběhla hodina. Nebo naopak má pocit, že úkol trval „věčnost“, přestože šlo o pár minut. Článek o time blindness na portálu ADD.org vysvětluje, že nejde o výmluvu, ale o reálnou potíž v mozkových sítích zodpovědných za vnímání času a plánování. 

Co pomáhá: tady už často nestačí „více vůle“. Mnohem účinnější je externí struktura – hlasité budíky, vizuální časovače, sdílené kalendáře, dohoda s partnerem či kolegou, že deset minut před odchodem připomene „za chvíli vyrážíme“. U části lidí může zásadně pomoci i cílená léčba ADHD.

Jak s věčnými opozdilci žít – a jak jím být o něco méně

Z nových studií vyplývá, že žádný typ opozdilce není beznadějný. Společným jmenovatelem všech doporučení z článku National Geographic je, že nestačí „víc se snažit“. Mnohem účinnější je zjistit, který mechanismus u vás dominuje – plánovací klam, nízká svědomitost, multitasking, soví chronotyp, nebo neurodiverzita – a nastavit si systém šitý na míru. 

U optimistů zabere rozsekání přípravy na kroky a realistické odhady. Svobodomyslným pomáhají rutiny a vizuální připomínky. Žongléři času potřebují především jasné „odchodové alarmy“ a práce s prioritami. Sovám prospěje sladění práce s jejich rytmem, kdykoli je to možné. A neurodivergentní lidé mají právo na podporu – ať už formou terapií, medikace, nebo úprav režimu v práci či ve škole.

Na druhé straně by i „puntičkáři času“ mohli ubrat na morálním rozhořčení. Jak připomíná komunikační expertka Dawna Ballard, osobnostní rysy „nejsou osobní“ – někdo má prostě jinak nastavený vztah k času, stejně jako má jinak nastavený temperament. Vztahy pak často zachrání obyčejná domluva: u důležitých událostí budeme všichni raději o deset minut dřív, u neformálního setkání si dáme větší toleranci.

Možná nikdy nebudeme společností, kde všichni dorazí přesně v osm nula nula. Ale pokud pochopíme, že za pozdními příchody často stojí kombinace mozku, kultury a zvyku – a ne nutně neúcta – můžeme společně hledat cesty, jak udržet vztahy i rozvrh pohromadě. A někdy stačí málo: přestat si říkat „jsem prostě takový“ a místo toho se zeptat „co přesně by mi zítra ráno pomohlo přijít včas o pět minut víc než dnes“.