Každý člověk naživu dnes zastupuje třináct mrtvých

Nejspíš jste to slyšeli. Nebo četli v nějakém populárním článku o populačním boomu dvacátého století. Tvrzení zní takto: moderní lidstvo rostlo tak závratnou rychlostí, že počet lidí narozených jen za posledních sto padesát let překročil veškeré předchozí populace. Jenomže toto přesvědčení ignoruje základní demografickou matematiku a podceňuje rozsah lidské existence o zhruba sto devět miliard lidí.

Jak se počítají mrtví

Přesné zjistit, kolik lidí kdy žilo na Zemi, je nemožné. Demografická data spolehlivě existují teprve od přibližně 19. století, kdy státy začaly systematicky provádět sčítání lidu, vybírat daně a vést matriky. Jak pro BBC vysvětlila Wendy Baldwinová z Population Reference Bureau: jakmile existují písemné záznamy, jakmile lidé platí daně, vznikají první spolehlivá demografická data. Před tím musíme vycházet z odhadů.

Demografové z Population Reference Bureau (PRB) přistupují k problému metodologicky: lidskou historii rozdělují do časových úseků definovaných klíčovými technologickými a kulturními milníky, pro každý úsek odhadují průměrnou velikost populace a porodnost, a následně tyto hodnoty integrují přes čas. Výsledný odhad PRB z roku 2022, sestavený demografy Toshiko Kanadou a Carlem Haubem, pracuje se startovním bodem přibližně 190 000 let př. n. l. – kdy se Homo sapiens jako druh teprve formoval. Porodnost v nejstarším období odhaduje na 80 porodů na 1 000 obyvatel ročně, postupně klesající na přibližně 20 v moderní době. Výsledek: přibližně 117 miliard porodů od úsvitu moderního lidstva.

Scientific American tento odhad podrobil nezávislé analýze a dospěl k podobnému, byť mírně odlišnému číslu. Závisí totiž na klíčových předpokladech: od jakého bodu počítáme – jen od Homo sapiens, nebo od celého rodu Homo? Jak vysoká byla skutečná porodnost v paleolitu? Jak modelovat populační katastrofy jako morové epidemie, hladomory nebo případnou vulkanickou zimu po výbuchu supervulkánu Toba přibližně 70 000 let př. n. l., která mohla zredukovat celou lidskou populaci na pouhých deset tisíc jedinců? Různé přístupy dávají čísla od přibližně 90 do 150 miliard, přičemž 117 miliard je nejcitovanější kompromisní odhad.

Sedm procent celé lidské existence

Dnešních 8,3 miliardy živých lidí tvoří přibližně sedm procent všech, kdo kdy na Zemi žili. Jinak řečeno: na každého člověka naživu dnes připadá zhruba třináct mrtvých. Toto číslo samo o sobě stojí za zastavení – zejména s ohledem na to, jak rychle populace v posledních dvou staletích rostla. Světová populace vzrostla ze 1,6 miliardy v roce 1900 na více než 8 miliard dnes, přičemž tohoto přírůstku bylo dosaženo díky průmyslové revoluci, zemědělské modernizaci a pokrokům v medicíně. A přesto ani tento historicky bezprecedentní nárůst nestačil na to, aby živí převýšili mrtvé, nebo se jim alespoň přiblížili.

Důvod je přímočarý: po většinu svého 200 000letého trvání byl Homo sapiens sice málo početný, ale velice plodný. Průměrná délka života v pravěku se pohybovala kolem deseti let. Vysoká kojenecká a dětská úmrtnost způsobovala, že k dosažení stabilní populace musely ženy rodit velice často. Přestože absolutní čísla populace byla malá – někde v řádu milionů –, tempo obratu generací bylo obrovské. PRB odhaduje porodnost v období před naším letopočtem na 80 porodů na 1 000 obyvatel ročně, tedy přibližně čtyřikrát vyšší než dnes. Za sto tisíc let takového tempa se i malá populace překopírovala mnohokrát.

Střední věk v železné době: pětadvacet let

Číslo 117 miliard by bylo ještě vyšší, kdyby lidé v minulosti žili déle. Jenže nežili. Průměrná délka života v železné době ve Francii se pohybovala kolem 25 let. To neznamená, že každý zemřel pětadvacetiletý – průměr deprimovaly brutální dětská a kojenecká mortality a náhlé ztráty na válkách a epidemiích. Kdo přežil dětství a dospíval v relativně příznivém prostředí, mohl se dožít šedesáti. Ale takových bylo málo.

Tento demografický vzorec – vysoká porodnost, vysoká mortalita, krátká generační délka – platil až do průmyslové revoluce téměř bez výjimky. Moderní medicína, sanitace, očkování a potravinová bezpečnost ho ve dvacátém století zásadně změnily. Klesala porodnost, ale ještě výrazněji klesala dětská a kojenecká mortalita. Odhadem polovina všech lidí, kteří kdy dosáhli věku 65 let, je naživu dnes – tvrzení, které zpočátku zní neuvěřitelně, ale je demograficky obhajitelné právě proto, jak nízká byla naděje na dožití po většinu lidské existence.

Kde jsou hranice odhadu

Číslo 117 miliard je solidní výchozí bod, ale ne vědecký fakt vytesaný do kamene. Sami autoři z PRB připouštějí, že jejich metoda může počty porodů spíše podhodnocovat, protože předpokládá konstantní, nikoli kolísavé tempo populačního růstu v nejstarších obdobích. Nové archeologické nálezy průběžně mění představy o hustotě osídlení v určitých oblastech: výzkumy rozsáhlých sídlišť v Amazonii nebo Cahokia na středním západě Severní Ameriky naznačují, že prekolumbovské populace mohly být větší, než jsme si mysleli. Nedostatečná data ze sub-saharské Afriky, jižní a jihovýchodní Asie pro starověké a středověké periody pak celý odhad dělají nevyhnutelně eurocentrickým.

Číslo tedy může reálně dosahovat 130 miliard nebo i více. Může být ale také nižší – záleží mimo jiné na tom, kde přesně ve fylogenetickém stromě nakreslíme hranici moderního člověka. Výpočty pracující s celým rodem Homo a zpětnou datací k 4,5 milionu let dávají čísla podstatně vyšší.

Co se s tím číslem dá dělat

Demografická otázka „kolik lidí kdy žilo" není jen intelektuální kuriozita. Odpověď formuje způsob, jak přemýšlíme o genetické rozmanitosti populace, o přenosu kulturní paměti, o dopadech populačního růstu na planetu. Sedm procent je také číslo, které dává perspektivu jakékoli diskusi o přelidnění: z pohledu celé lidské historie je nás dnes relativně mnoho, ale výpočetně zanedbatelná část toho, co bylo. Živí dnes nikdy nepřeváží mrtvé. Ani zdaleka.