Mandlové mléko versus kravské, čísla ve virálním srovnání sedí, matematika za nimi ne úplně
14. 7. 2026 – 12:51 | Příroda | Miroslav Krajča |Diskuze:
Virální vlákno tvrdící, že sklenice mandlového mléka stojí Kalifornii šest set litrů vody z vysychajícího podzemí, zatímco britská kráva dá litr mléka za pouhé tři a půl litru deště, obsahuje samé pravdivé jednotlivé údaje. Problém je v tom, jak jsou tyto pravdivé údaje postavené vedle sebe.
Základní číslo o mandlích skutečně existuje a pochází z recenzované práce publikované v časopise Ecological Indicators. Tým vedoucí autorky Julie Fultonové v ní spočítal, že vodní stopa jednoho kilogramu kalifornských mandlových jader v letech 2004 až 2015 činila v průměru 10 240 litrů, což při hmotnosti jednoho jádra kolem 1,2 gramu vychází na zhruba dvanáct litrů vody na jednu mandli. Při obvyklém receptu na mandlové mléko, který počítá s asi padesáti mandlemi na litr nápoje, se tak skutečně dostaneme k číslu blížícímu se šesti stům litrům vody na přípravu jedné dávky.
Pravdivý je i popis, odkud tato voda pochází. Kalifornské údolí San Joaquin, kde se pěstuje naprostá většina světové produkce mandlí, leží nad podzemními zásobami vody, které jsou už déle než sto let čerpány rychleji, než se stačí doplňovat. Podle studie publikované v časopise Communications Earth and Environment dosáhl pokles zemského povrchu v některých částech údolí kvůli tomuto přečerpávání až devíti metrů, což autoři označují za jednu z vůbec největších změn zemského povrchu způsobených člověkem.
Na druhé straně srovnání ale nastává metodologický problém. Číslo 3,5 litru vody na litr mléka, které vlákno uvádí pro britskou dojnici, odpovídá jen přímé spotřebě pitné vody kravou, tedy tomu, co zvíře skutečně vypije. Podle britské zprávy Vodní stopa produkce mléka, vypracované organizací AHDB, i podle amerických zemědělských příruček se poměr přímého pití vody k vyprodukovanému mléku skutečně pohybuje v rozmezí zhruba tři až čtyři a půl litru na litr, takže toto konkrétní číslo je správné.
Jenže srovnávat ho s celkovou vodní stopou mandlí, která zahrnuje veškerou vodu spotřebovanou na zavlažování stromů po celou dobu jejich růstu, je nekorektní. Pokud se stejná metodika celkové vodní stopy použije i na kravské mléko, vychází číslo úplně jinak. Podle klasické studie nizozemských badatelů Mesfina Mekonnena a Arjena Hoekstry, publikované v časopise Ecosystems, činí celosvětový průměr vodní stopy kravského mléka zhruba tisíc litrů na jeden kilogram, tedy zhruba dvě stě osmdesátkrát více, než uvádí virální vlákno, protože do výpočtu se počítá i veškerá voda spotřebovaná na pěstování krmiva, které kráva sní.
To ale neznamená, že je vlákno ve svém závěru úplně mimo. Klíčový rozdíl totiž neleží v celkovém objemu vody, ale v jejím typu. Vodohospodářští experti rozlišují takzvanou modrou vodu, tedy vodu čerpanou z řek a podzemních zásobníků, a zelenou vodu, tedy dešťovou vodu, která se vsákne přímo do půdy a byla by k dispozici bez ohledu na to, co na poli roste. Právě u travnatých pastvin, na jakých se pase typická britská dojnice, tvoří naprostou většinu vodní stopy právě tato zelená, dešťová voda, zatímco u zavlažovaných mandlových sadů v suché Kalifornii jde z velké části o vodu modrou, čerpanou právě z přetěžovaného podzemí popsaného v kalifornské studii. Z hlediska reálného tlaku na vodní zdroje tedy nejde o srovnatelné litry, byť čísla to na první pohled naznačují.
Podobně je potřeba opravit i tvrzení o nutriční hodnotě. Že kravské mléko obsahuje výrazně více bílkovin a vápníku než mandlové mléko, je pravda, ovšem srovnání závisí na konkrétním produktu, protože výrobci mandlového mléka do něj běžně dovápňují a mléko obohacují, takže rozdíl v praxi bývá menší, než jaký vychází ze srovnání čistě přírodních surovin.
Celkově tak virální vlákno správně upozorňuje na skutečně vážný problém, tedy že intenzivní zavlažované zemědělství v suché Kalifornii vysává neobnovitelné zásoby podzemní vody rychleji, než se doplňují, a že tato modrá voda je z hlediska životního prostředí cennější a zranitelnější než dešťová voda spadlá na anglickou louku. Cesta, kterou k tomuto správnému závěru dochází, ale kombinuje jablka s hruškami, konkrétně vodní stopu jednoho produktu počítanou od kořene po sklizeň s pouhou spotřebou pitné vody druhého produktu, aniž by zohlednila vodu spotřebovanou na pěstování jeho krmiva. Poctivé srovnání by muselo použít stejnou metodiku na obou stranách a rozlišit modrou a zelenou vodu, což mění výsledné číslo, i když nemění základní poselství o zranitelnosti kalifornského podzemí.
