Mozek závislý na mobilu: menší ostrovní kůra a utlumené cingulum

Po telefonu sahá většina z nás mnohokrát za den, často aniž by si to uvědomila. U části lidí se z toho stane něco, co připomíná závislost: nutkání kontrolovat displej, neklid bez signálu, zanedbané povinnosti. Vědci z Heidelbergu se rozhodli podívat, jestli se takové chování odráží i v mozku. Odpověď zní ano, alespoň podle snímků z magnetické rezonance. Jak si ji ale vyložit, je o poznání složitější.

Mozek pod skenerem

Výzkumníci z Heidelberské univerzity pozvali 48 praváků ve věku od 18 do 30 let, kteří vlastnili chytrý telefon a netrpěli žádnou duševní ani neurologickou poruchou. Všichni vyplnili dotazník zvaný Inventář závislosti na chytrém telefonu, který vyvinuli tchajwanští odborníci. Obsahuje 26 výroků, které mapují nutkavé používání, potíže v běžném životě, neklid bez telefonu a potřebu trávit s ním stále víc času. Podle výsledků se účastníci rozdělili do dvou skupin: 22 lidí splnilo kritéria takzvané závislosti na chytrém telefonu, 26 tvořilo kontrolní skupinu. Obě skupiny se nelišily věkem, pohlavím ani délkou vzdělání.

Pak přišel na řadu skener s magnetickým polem. Vědci sledovali dvě věci. Zaprvé objem šedé hmoty, tedy té části mozku, kde leží těla nervových buněk. Zadruhé takzvanou klidovou aktivitu, tedy jak intenzivně jednotlivé oblasti „pracují“, když člověk v přístroji jen leží a na nic konkrétního se nesoustředí. Výsledky vyšly v roce 2020 v odborném časopise Addictive Behaviors.

Menší ostrovní kůra a tišší cingulum

Lidé, kteří podle dotazníku vykazovali známky závislosti, měli menší objem šedé hmoty v levé přední části ostrovní kůry, v dolní části spánkového laloku a v oblasti vedle hipokampu, která se podílí na paměti. Ostrovní kůra, ukrytá hluboko pod povrchem mozku, zpracovává signály z těla a pomáhá člověku uvědomit si, jak se cítí. Mimo jiné se výrazně zapojuje i při chuti na drogu nebo cigaretu.

Druhý nález se týkal přední části cingula, pásu mozkové kůry, který obepíná střed mozku nad svazkem vláken spojujícím obě hemisféry. U skupiny se závislostí vykazovala pravá přední část cingula nižší klidovou aktivitu. Tato oblast se účastní ovládání impulzů, rozhodování a také reakce na odměnu.

Zajímavější než srovnání obou skupin je však souvislost s tíží problému. Čím vyšší skóre měl člověk v dotazníku, tím menší objem šedé hmoty i nižší aktivitu autoři v přední části cingula naměřili. U objemu dosáhl korelační koeficient hodnoty −0,44, u aktivity −0,51. Na poměry zobrazovacích studií jde o poměrně výraznou souvislost. Podobně vyšší skóre souviselo s menším objemem levé očnicové části čelního laloku, která se podílí na rozhodování a brzdění nevhodného chování.

Stejné stopy jako u hráčů

Autoři připomínají, že podobné změny se objevují i u jiných závislostí. Souhrnná analýza desítek zobrazovacích studií ukázala, že lidé s poruchou hraní počítačových her mají v předním cingulu méně šedé hmoty než zdraví vrstevníci. A čínsko-německý tým v roce 2018 zjistil, že čím silnější sklon k nadměrnému používání komunikační aplikace WeChat člověk vykazuje, tím menší objem má spodní část předního cingula.

Ostrovní kůra a cingulum tvoří dohromady jádro sítě, kterou neurovědci označují jako síť pro vyhodnocování důležitosti podnětů. Ta rozhoduje, čemu mozek věnuje pozornost. Přepíná mezi soustředěnou prací a stavem, kdy mysl bloudí, vzpomíná nebo plánuje. Pokud tato síť nefunguje správně, může se stát, že upozornění na nový příspěvek „přehluší“ všechno ostatní. Autoři proto soudí, že právě narušená souhra těchto oblastí by mohla stát v pozadí problematického používání telefonu. Změny v cingulu podle nich nejsou specifické pro telefony ani pro jiné závislosti na chování. Spíše představují společný rys řady duševních potíží.

Vejce, nebo slepice?

Před unáhlenými závěry je ale potřeba brzdit. Studie je průřezová, zachycuje tedy jediný okamžik. Nedokáže říct, zda nadměrné používání telefonu mozek mění, nebo zda lidé s odlišně stavěným mozkem snáz podlehnou nutkání neustále kontrolovat displej. Obě vysvětlení jsou možná a klidně mohou platit současně.

Vzorek je navíc malý. Dvaadvacet lidí ve skupině se závislostí je na neurovědní studii běžné číslo, ale na silná tvrzení nestačí. U menších souborů hrozí, že se některé výsledky nepodaří zopakovat. Vědci navíc nejprve použili statistický práh bez opravy na velký počet souběžných srovnání a teprve poté výsledky zpřísnili podle velikosti nalezených oblastí. V oboru jde o obvyklý postup, riziko náhodných nálezů ale zcela nevylučuje.

Důležitý je i další detail. Skupina se závislostí dosahovala vyšších hodnot v dotaznících mapujících příznaky deprese a impulzivitu. Je tedy obtížné oddělit, co ze zjištěných rozdílů jde na vrub telefonu a co na vrub nálady nebo povahy. I tyto vlastnosti se přitom mohou do stavby a činnosti mozku promítat.

A pak je tu otázka samotného pojmu. Závislost na chytrém telefonu není uznanou diagnózou. Nenajdeme ji v americké příručce duševních poruch ani v mezinárodní klasifikaci nemocí Světové zdravotnické organizace. Kritici upozorňují, že telefon je jen nástroj a lidé ve skutečnosti propadají konkrétním činnostem: hrám, sociálním sítím, sledování videí. Mnozí také namítají, že u nadměrného používání telefonu chybějí vážné následky, jaké známe z drogových závislostí. Heidelberský tým tyto námitky ve své práci zmiňuje a připouští, že se pojmenování problému může v budoucnu změnit.

Co si z toho vzít

Autoři v závěru píší, že jejich zjištění zpochybňují představu o naprosté neškodnosti chytrých telefonů, přinejmenším u lidí se zvýšeným sklonem k návykovému chování. Nejde tedy o varování pro každého, kdo si ráno přečte zprávy v posteli. Jde spíš o signál, že u menší skupiny uživatelů může nutkavé používání telefonu souviset s měřitelnými rozdíly v oblastech mozku, které řídí sebekontrolu a pozornost.

Odpověď na otázku, zda telefon mozek skutečně přestavuje, přinesou až dlouhodobé studie. Ty by musely sledovat stejné lidi po řadu let, ideálně od dospívání, a opakovaně měřit jejich mozek i návyky. Do té doby platí, že heidelberské snímky ukazují souvislost, nikoli příčinu. I tak jde o jeden z prvních pokusů zachytit, jak se všudypřítomné zařízení v naší kapse promítá do stavby a činnosti mozku.