Na dně Indického oceánu leží velrybí hřbitov táhnoucí se 1 200 kilometrů. Ukrývá nový druh a fosil starý 5,3 milionu let

Když velryba zemře, nekončí. Klesá ke dnu v procesu nazývaném whale fall a stává se celým ekosystémem. Trup velryby se na dně stane oázou – domovem médúz, křehkých hvězdic, byssálových červů a mlžů uprostřed jinak pusté temnoty hlubokého oceánu. Kosti pak mohou fosilizovat, zanechávaje geologický záznam o tom, co v daném prostoru žilo před miliony let. Právě takový záznam – v rozsahu, který nikdo nečekal – odhalil tým Čínské akademie věd v Diamantinové zóně Indického oceánu.

Náhodný objev na dně hadální zóny

V roce 2023 cestovala čínská ponorka Fendouzhe – jejíž název lze přeložit jako „Bojovník" – v hadální zóně jihovýchodního Indického oceánu ve hloubce přibližně 7 000 metrů. Posádka studovala geologii a biologii dna. Pak si potápěči všimli něčeho podivného: objekt ležící na dně vypadal neobvykle.

Dr. Peng Zhou, geolog a spoluautor studie, pro Popular Science popsal objev jako překvapivě intuitivní: zbytky byly celkem snadno k nalezení, jakmile tým začal cíleně hledat. Připomínaly velrybí kosti – a přesně jimi byly. Tým okamžitě přeorientoval plán mise. Místo geologie: systematické mapování, dokumentace a odběr vzorků velrybích pozůstatků.

Výsledky publikované 10. června 2026 v Nature představují dosud největší dokumentovaný velrybí hřbitov na světě: 485 fosilních lokalit z pěti aktivních velrybích padů, roztažených po dně oceánu v délce 1 200 kilometrů – přibližně vzdálenost z Prahy do Říma – v hloubce od 4 200 do 7 000 metrů.

Nový druh a kontinuální záznam pěti milionů let

Většina nalezených kostí patří zobanozubým velrybám – skupině hlubokomorských potápěčů, kteří se živí lovem chobotnic a ryb ve velkých hloubkách. Část kostí patří druhům žijícím dodnes, jako je Andrewsova zobatá velryba (Mesoplodon bowdoini) nebo Izikoziphius rossi. Tým ale také identifikoval kosti ze dvou vyhynulých druhů: jednoho již vědecky popsaného a jednoho zcela nového.

Nový druh dostal jméno Pterocetus diamantinae – pojmenovaný po Diamantinové zóně, v níž byly jeho ostatky nalezeny. Nejstarší fosil v lokalitě pochází přibližně z doby před 5,3 miliony let – tedy z raného pliocénu, geologické epochy, kdy se lidský rod Homo teprve začínal formovat v Africe.

Dr. Xikun Song, biolog a spoluautor studie z Institutu pro výzkum hlubokého moře a inženýrství Čínské akademie věd, situaci shrnul: fosily otevírají přímé okno do pliocénu. Ukazují, že zobanozubé velryby byly specializovanými hlubokomorskými potápěči v Indickém oceánu již před 5,3 miliony let. A vedle samotných velryb doprovodná fosilní fauna sděluje informace o struktuře pradávných hlubomořských společenstev vázaných na velrybí pády a o celkové biodiverzitě hlubokého moře v tehdejší době.

Diamantinová zóna: proč právě tady

Diamantinová zóna je hadální příkop v jihovýchodním Indickém oceánu. Jde o oblast tektonické aktivity a specifické geomorfologie, kde se sbíhají podmínky vhodné pro zachování organického materiálu. Hloubka eliminuje sluneční světlo a tlumí biochemické procesy rozkladu. Nízká teplota vody zpomaluje mikrobiální aktivitu. A minerální složení sedimentů v určitých oblastech podporuje fosilizaci kostní tkáně.

Živá fauna aktivních velrybích padů v Diamantinové zóně zahrnuje médúzy, křehké hvězdice, červy vrtající se do kostí a mlže. Část druhů žijících na těchto kostech dosud nemusela být popsána vědou – to autoři explicitně uvádějí jako možný vedlejší nález, jehož potvrzení vyžaduje další analýzu vzorků přivezených na povrch.

Proč jsou zobanozubé velryby tak málo prozkoumané

Přibližně 24 dnešních druhů zobanozubých velryb patří k nejméně prozkoumaným velkým savcům na Zemi. Důvodem je kombinace faktorů: žijí na otevřeném moři, tráví většinu času v hloubkách stovek metrů pod hladinou při potápění za potravou, mají nízkou hustotu populací a aktivně se vyhýbají lodím i pobřeží. Celé druhy jsou popsány pouze na základě kosterních nálezů z přirozených úhynů vyplavených na pobřeží. Velrybí hřbitov v Diamantinové zóně nyní poskytuje fosilní záznam o těchto živočiších sahající 5,3 milionu let do minulosti – hloubku časového pohledu, která pro tuto skupinu dosud neexistovala.

Dr. Zhou to formuloval výstižně: nalézt dohromady vyhynulé rody jako Pterocetus i žijící druhy jako Mesoplodon bowdoini, zachované ve stejném regionu, roztažené přes 1 200 kilometrů mořského dna v extrémních hloubkách – to bylo skutečně nečekané.

Hluboké moře jako archiv, ne poušť

Za vědeckou hodnotou nálezu stojí i filozofický posun, který reprezentuje. Hluboké oceánské dno bylo dlouho prezentováno jako biologická poušť – temné, studené a chudé místo bez výraznějšího ekologického příběhu. Moderní oceánografie tento obraz soustavně koriguje. Velrybí pády jsou jedním z nejdramatičtějších dokladů pro opak: každý mrtvý obr na dně oceánu se stává centrem biologické aktivity na desetiletí nebo staletí.

Dr. Xiaotong Peng, strojní inženýr a spoluautor studie z Institutu pro výzkum hlubokého moře CAS, to vyjádřil jasně: hluboké moře rozhodně není pusté – je dynamické, plné života a historie. Když velryba zemře a klesne, stane se oázou, která živí jedinečná společenstva po desetiletí nebo staletí. Taková místa čekala na technologii, která umožní jejich systematické prozkoumání. Čínská ponorka Fendouzhe, schopná operovat v hadálních hloubkách, tuto podmínku splnila – a výsledkem je největší velrybí hřbitov, jaký věda dosud popsala.