Neandertálci přežili desítky ledových dob. Zabila je nakonec věc, která trápí i dnešní lidi: sociální izolace

Tým vedený profesorkou Ariane Burke z Katedry antropologie Université de Montréal — a jejími doktorskými studenty Benjaminem Albouyem a Simonem Paquinem — použil neobvyklý metodologický přístup. Vzal nástroje ze světa digitální ekologie, konkrétně modely distribuce druhů (Species Distribution Models), které ekologové standardně používají k předpovídání, kde mohou žít živočišné či rostlinné druhy na základě pozorování v terénu. Místo živých zvířat ale tým jako vstupní data použil archeologická naleziště — lokality, kde byly prokázány stopy přítomnosti neandertálců nebo Homo sapiens. Výsledkem jsou habitatové mapy pro oba druhy hominidů v Evropě v období přibližně 60 000 až 35 000 let před naším letopočtem.

Studie „Spatial resilience and population replacement in Europe during MIS 3" byla publikována v únoru 2026 v časopise Quaternary Science Reviews a je jedním z dosud nejsofistikovanějších pokusů o syntézu klimatických, geografických a demografických dat pro pochopení střetu a náhrady neandertálců moderními lidmi v Evropě.

Proč klimatická odpověď nestačí

Klimatická změna jako hlavní příčina vymření neandertálců je intuitivně přesvědčivá — a empiricky nedostatečná. Neandertálci existovali v Evropě zhruba 350 000 let. Přežili více ledových dob, vlny výrazného ochlazení i oteplení. Není tedy jasné, proč by klimatická nestabilita období MIS 3 (Marine Isotope Stage 3, zhruba 60 000 až 30 000 let před naším letopočtem) měla být fatální, když předchozí klimatické výkyvy srovnatelné intenzity nikoli.

Modely vypočtené Burkovým týmem přinesly výsledek, který tuto logiku potvrzuje: vhodný habitat pro neandertálce zůstával v Evropě dostupný i v nejchladnějších stadialních fázích. Klíčové refugiální oblasti — zvláště oblast franko-kantaberské kultury a jižní Iberský poloostrov — si zachovávaly stabilní podmínky pro udržení populací a jejich obnovu po klimatické poruše. Klimatický stres sám o sobě tedy nestačí jako vysvětlení.

Síť jako záchranná síť

Klíčové zjištění studie spočívá v porovnání konektivity populací obou druhů. Homo sapiens měl v modelech výrazně silnější meziregionální propojení svých „jádrových oblastí" — území dostatečně velkých a zdrojově bohatých na udržení stabilních populací. Tyto oblasti neexistovaly jako ostrovy, ale jako uzly v síti vzájemně komunikujících skupin.

Burke tuto síť přirovnává k záchranné síti: „Umožňuje sdílení informací o zdrojích a migraci zvěře, uzavírání partnerství a dočasný přístup na území jiné skupiny v době krize." Etnografická data z lépe zdokumentovaných lovecko-sběračských společností — která tým použil ke kalibraci modelů — ukazují, že typická roční teritoria skupiny 25 až 50 jedinců, pohybující se sezónně a udržující regionální kontakty, dosahovala přibližně 2 500 km².

Neandertálci sítě také měli — archeologické doklady o výměně materiálů a nástrojů na vzdálenosti stovek kilometrů jsou přesvědčivé. Ale jejich meziregionální propojení bylo ve srovnání s Homo sapiens slabší, zvláště ve střední a východní Evropě. Když přišla klimatická nebo demografická krize, izolované skupiny čelily vyššímu riziku kolapsu bez možnosti obnovy ze sousedních populací.

Regionální mozaika, ne jednotný osud

Jeden z nejdůležitějších výsledků studie je zdůraznění regionální variability. Neandertálci nevymřeli všude ze stejného důvodu a ve stejný čas. Výzkumný tým Université de Montréal identifikoval, že neandertálská populace v Evropě byla fakticky rozdělena na dvě skupiny — západní a východní — se slabými vazbami mezi nimi.

V jihovýchodní Evropě, kde meziregionální konektivita neandertálců selhávala nejvíce, mohla být primární příčinou zániku vnitřní demografická zranitelnost a genetická izolace skupin, a nikoli přímá konkurence s moderními lidmi. V západní Evropě byl obraz jiný: zde se habitaty obou druhů překrývaly, byť překryv nikdy nepřesáhl 5 procent dostupného habitatu pro každý druh, a příchod Homo sapiens mohl dodat poslední tlak na populace, které byly již demograficky oslabené.

„V západních oblastech mohl příchod Homo sapiens způsobit další stres, zvláště u neandertálských populací, které byly již demograficky zranitelné," konstatuje Burke ve shrnutí pro mediální zprávu Université de Montréal. Interakce obou druhů přitom nebyla jen konkurenční — víme, že docházelo ke křížení, jehož stopy nesou moderní lidé dodnes přibližně ve dvou procentech svého genomu.

Jak modely fungují a kde jsou jejich limity

Metodologie studie staví na přístupu zachycujícím „prostorovou odolnost" populace: schopnost přežít ekologické šoky díky tomu, že skupina má přístup k dostatečně velkým a dobře propojeným jádrovým teritoriím. Tým zkonstruoval čtyři habitatové modely pro každý ze dvou druhů, kombinující klimatická data, paleografické informace a archeologická data, a porovnal je pro stadialní i interstadialní klimatické fáze.

Limity přístupu jsou přiznané: demografická data o populacích žijících před 35 000 lety neexistují a jejich nahrazení etnografickými analogiemi z dokumentovaných lovecko-sběračských skupin přináší nutnou míru nepřesnosti. Archeologická data jsou zároveň inherentně neúplná — přežití naleziště závisí na sedimentárních, geologických a dalších faktorech nesouvisejících s hustotou původního osídlení. Navíc, překryv habitatů dvou druhů v modelu neříká nic o tom, jak intenzivní byla jejich skutečná interakce.

Proč to přesahuje prehistorii

Burke uzavírá studii paralelou, která dává zjištění překvapivě současný rozměr: „Migrace existovala vždy a vždy ji umožňovala mobilita a sociální sítě. Dnes, navzdory hranicím, hustotě osídlení a sociálním nerovnostem, lidé migrují ze stejných důvodů: aby našli příznivější podmínky, znovu se spojili s blízkými a zapojili se do sítí vzájemné pomoci."

Jinými slovy: to, co rozhoduje o přežití lidských skupin v krizových podmínkách, se za čtyřicet tisíc let příliš nezměnilo. Tehdy ani dnes to nebyla jen technologie nebo inteligence. Byla to schopnost zůstat ve spojení — navzájem, přes velké vzdálenosti, přes nepříznivé podmínky — a sdílet zdroje, informace a území v momentech, kdy to bylo nejvíce potřeba.