Nejdéle běžící studie o štěstí na světě má jasnou odpověď: nejde o peníze ani IQ

Studie s názvem Harvard Study of Adult Development začala podle popisu na serveru Scandinavia Standard se dvěma sty osmašedesáti vysokoškoláky, mezi nimiž byl i budoucí prezident John F. Kennedy, a později se k nim přidalo čtyři sta šestapadesát chlapců z nejchudších čtvrtí Bostonu v rámci propojené Gluecovy studie. Výzkumníci u účastníků sledovali zdraví, kariéru, manželství i mozkovou aktivitu po celý jejich dospělý život, a projekt dodnes pokračuje, dnes už i s jejich dětmi a vnuky, přičemž celkový počet zahrnutých lidí přesáhl třináct set.

Studii přes třicet let vedl psychiatr George Vaillant, který osm desetiletí nashromážděných zjištění dokázal shrnout do jediné krátké věty o tom, že štěstí je láska, a tím to končí. Jeho nástupce Robert Waldinger, který studii vede dodnes, tuto myšlenku později podložil konkrétním číslem. Podle reportáže Harvardského zpravodaje z roku 2017 Waldinger uvedl, že když tým shromáždil všechno, co o účastnících věděl v jejich padesáti letech, nebyla to hladina cholesterolu ve středním věku, která předpověděla, jak zestárnou, ale to, jak byli spokojení ve svých vztazích. Lidé nejspokojenější se svými vztahy v padesáti byli podle jeho slov ve svých osmdesáti zdraví nejlepší.

Je důležité toto zjištění číst přesně tak, jak ho popisují sami autoři studie. Jde o pozorovací výzkum, ne o randomizovanou klinickou studii, a sám Waldinger podle rozboru serveru ScienceBlog popisuje tento vztah spíš jako vliv než jako prokázanou příčinu, takže studie nedokazuje, že by zlepšení jednoho konkrétního vztahu samo o sobě zabránilo konkrétní nemoci. Přesto zůstává nález pozoruhodně stabilní napříč desítkami let opakovaného měření a platí stejně pro harvardské absolventy i pro chlapce z chudších bostonských čtvrtí.

Nad určitou hranicí přitom podle výzkumníků přestávalo záležet na inteligenčním kvocientu i na výši příjmu, zatímco vřelé vztahy dál predikovaly spokojený a zdravý život u obou skupin stejně. Opačný pól tohoto zjištění je stejně silný: podle zpravodajského portálu ScienceAlert i deníku The Statesman Waldinger opakovaně přirovnává osamělost k jedu srovnatelnému s kouřením, protože chronicky osamělí lidé v jeho datech umírali dřív a zažívali rychlejší úbytek fyzického i kognitivního zdraví.

Podobný vzorec se ukázal i ve zcela odlišném výzkumu spisovatele Daniela Pinka, který pro svou knihu The Power of Regret sbíral lítosti od desítek tisíc lidí z celého světa prostřednictvím takzvaného World Regret Survey. Napříč jeho rozsáhlou databází se jako největší jednotlivá kategorie opakovaně objevovaly takzvané lítosti spojení, tedy ochladlé přátelství, kamarád, se kterým člověk ztratil kontakt, nebo telefonát, který nikdy neudělal. Sám Pink na síti X přiznal, že přesně tento typ lítosti se týká i jeho vlastního života, protože si podle svých slov v mládí nevybudoval dostatek blízkých vztahů s přáteli a mentory.

Nynější ředitel studie Waldinger spolu se svým zástupcem Marcem Schulzem, kteří podle hesla na Wikipedii oba působí na Massachusetts General Hospital a v Harvardské lékařské fakultě, v roce 2023 shrnuli osmdesát let poznatků do knihy The Good Life: Lessons From the World's Longest Scientific Study of Happiness, kterou lze doporučit každému, koho zajímá, co skutečně rozhoduje o kvalitě prožitého života.

Harvardská studie i Pinkův výzkum lítosti tak nezávisle na sobě dochází ke stejnému, nečekaně jednoduchému závěru. Ani vzdělání, ani kariérní úspěch, ani finanční zajištění nejsou tím, co lidé na konci života nejvíc postrádají nebo co nejsilněji předurčuje jejich zdraví ve stáří. Je to kvalita a hloubka vztahů, které si člověk buduje a udržuje po celý svůj dospělý život, a to, jestli se rozhodne zvednout telefon a zavolat příteli, se kterým dávno ztratil kontakt.