Nejstarší megaměsto světa vyvracelo po čtyři tisíce let pravidlo, které dnes považujeme za neměnné

Jmenuje se „Pahorek mrtvých" – to je překlad z jazyka sindhi. Mohenjo-daro, jedno z největších měst Indické civilizace doby bronzové, leželo na území dnešního jižního Pákistánu a ve svém vrcholném období kolem roku 2500 před naším letopočtem hostilo odhadem 40 000 obyvatel. Bylo to jedno z nejvyspělejších urbanistických sídlišť starověkého světa. Mělo naplánované ulice v pravoúhlé síti, zásobování vodou, sofistikovaný kanalizační systém, veřejné budovy, tržiště a obilné sýpky. A zatímco soudobé civilizace – Egypt, Mezopotámie – budovaly hierarchii moci do monumentů, pyramid, chrámů a hrobů vládců, Mohenjo-daro se v tomto obrazci odmítalo vejít.

Pravidlo, které platí téměř všude

Jedním z nejtrvaleji dokumentovaných historických vzorců je přímá úměra mezi velikostí sídelního celku a majetkovou nerovností. Jak populace roste, jak se město rozvíjí, jak se dělí práce a specializují funkce, majetková propast mezi nejbohatšími a nejchudšími domácnostmi se systematicky rozevírá. Tento mechanismus popsali ekonomové, sociologové i archeologové napříč kulturami a epochami.

Rozsáhlá studie GINI Project publikovaná v PNAS v dubnu 2025, zahrnující analýzu přes 53 000 obytných staveb ze 4 000 archeologických lokalit na pěti kontinentech po dobu 10 000 let, potvrdila tuto vazbu jako statisticky robustní. Větší sídla měla obecně vyšší Giniho koeficient nerovnosti – standardní ekonomický ukazatel distribuce majetku. Výzkumný tým pod vedením Tima Kohlera z Washington State University a Amy Bogaard z Oxfordu uzavřel, že majetková nerovnost zakořenila v lidských společnostech překvapivě brzy a s růstem sídel systematicky narůstala.

A přitom Mohenjo-daro, Teotihuacan v Mexiku a několik dalších starověkých měst z tohoto vzoru výrazně vybočovalo.

Jak se měří nerovnost v pravěku

Archeologové nemají přístup k daňovým přiznáním ani bankovním výpisům. Jejich primárním nástrojem pro měření majetkové nerovnosti jsou rozměry obytných domů – jeden z mála ukazatelů, který přetrvává tisíce let v podobě fyzických pozůstatků. Rozměry podlahové plochy domu jsou validním proxy ukazatelem bohatství domácnosti – tuto metodu systematicky využívá i Giniho projekt, jenž ji aplikoval na tisíce lokalit po celém světě.

Adam Green z University of York, jeden z klíčových odborníků na Indickou civilizaci z dob bronzových, mapoval rozměry obytných staveb v Mohenjo-daro v průběhu celé existence města. Jeho závěry publikované v rámci GINI projektu ukázaly překvapivý trend: jak město rostlo a hustělo, majetkové rozdíly mezi domácnostmi se nesnižovaly jen relativně – byly výrazně nižší než u srovnatelných sídlišť stejné velikosti v jiných kulturních prostředích. Archeologické záznamy nenacházejí v Mohenjo-daro ani v jiných městech Indické civilizace dobu bronzovou paláce, honosné hrobky vládců, monumentální chrámy jednotlivých božstev ani jiné fyzické znaky koncentrované moci.

Civilizace bez viditelné elity

Tato absence je jedním z nejzáhadnějších aspektů celé Indické civilizace. Zatímco egyptští faraoni budovali pyramidy a mesopotamské dynastické soupisy zaznamenávaly jména králů, Indická civilizace – pokrývající plochu přibližně tak velkou jako Francie s Německem dohromady – nezanechala téměř žádné stopy výlučné individuální moci.

Jak shrnuje výzkum Adam Greena, po téměř století intenzivního archeologického výzkumu se jasné důkazy o vládnoucí třídě manažerských elit dosud neobjevily. Spíše než z hierarchické struktury s jasným vrcholem vypadá Indická civilizace jako heterarchická – tedy organizovaná do horizontálně provázaných institucí bez jednoznačné dominance jednoho centra moci. Malé veřejné stavby, sdílené zásobníkové prostory, standardizované systémy vah a měr a rovnoměrnější distribuce obytné plochy – to vše naznačuje jiný model správy věcí veřejných.

Jak to fungovalo na praktické rovině, stále není zcela jasné. Zdá se ale, že Indická civilizace vyvinula mechanismy kolektivní správy, které dokázaly koordinovat rozsáhlou sídelní infrastrukturu bez toho, aby generovaly nebo tolerovaly extrémní majetkové soustředění.

Proč to zmizelo – a proč to zajímá dnes

Kolem roku 1900 před naším letopočtem bylo Mohenjo-daro opuštěno. Příčiny záhady nejsou stále jednoznačně objasněny – uvažuje se o klimatické změně, posunu říčních toků, vyčerpání zdrojů nebo kombinaci těchto faktorů. Indická civilizace jako celek se rozpadla. Model správy bez viditelné vládnoucí hierarchie, který fungoval po staletí, nepřežil environmentální tlaky, jež starověký svět nedokázal anticipovat ani řídit.

Přesto výzkumníci z GINI projektu vidí v příkladu Mohenjo-dara a Teotihuacanu důležité sdělení pro současnost. Profesorka Amy Bogaard z Oxfordu uzavřela, že výzkum zpochybňuje představu, podle níž je vysoká majetková nerovnost nevyhnutelná. Místo toho šlo o lokálně specifický důsledek expanze společností, v nichž chyběly politické mechanismy pro spravedlivé nakládání s omezenými zdroji. Společnosti, které takové mechanismy vyvinuly, dokázaly i při velkém rozsahu udržet relativně rovnoměrnější distribuci bohatství.

Co říká moderní ekonomie

Vědecká debata o vztahu mezi nerovností a ekonomickým růstem je živá. Studie využívající data World Inequality Database pro 165 zemí v letech 1995 až 2019 publikovaná v Journal of Development Economics zjistila statisticky signifikantní negativní vztah mezi Giniho koeficientem majetkové nerovnosti a hospodářským růstem: jedno standardní odchylení nárůstu nerovnosti bylo spojeno s poklesem tempa růstu o 0,34 procentního bodu. Majetková nerovnost tedy ekonomický růst statisticky brzdí – nikoliv urychluje.

Mohenjo-daro neposkytuje návod na to, jak tento problém vyřešit. Civilizace, která ho staletí zvládala, nakonec zanikla z jiných důvodů. Poskytuje ale empirický důkaz, že jiný model byl historicky možný. V době, kdy se majetkové nerovnosti v globálním měřítku prohlubují a debata o jejich příčinách a řešeních je ostřejší než kdy dříve, není tato informace zanedbatelná.