Od existenciální úzkosti po závislost na alkoholu: co dokázal psilocybin ve dvou klinických studiích

Podle textu studie tým zkoumal 51 pacientů s život ohrožující rakovinou trpících depresí nebo úzkostí, v randomizovaném, dvojitě zaslepeném zkříženém uspořádání porovnávajícím vysokou dávku psilocybinu s nízkou, prakticky neúčinnou dávkou, podávanou v protichůdném pořadí s odstupem pěti týdnů a s následným sledováním po šesti měsících.

Výsledky byly podle publikovaných dat dramatické. U skupiny, která dostala vysokou dávku jako první, klesl podle samotné tabulky výsledků průměrný klinicky hodnocený skór deprese na škále GRID-HAMD-17 z 22,84 bodu na začátku na 6,64 bodu hned po prvním sezení, což odpovídá poklesu o zhruba jedenasedmdesát procent, a tento výsledek zůstal prakticky beze změny i po šesti měsících. Podobně výrazný a trvalý pokles zaznamenali výzkumníci i u úzkosti měřené škálou HAM-A.

Souhrnně za obě dávkovací skupiny dohromady dosáhla podle stejné studie míra klinické odpovědi po šesti měsících 78 procent u deprese a 83 procent u úzkosti, přičemž plné remise symptomů do normálního rozmezí dosáhlo 65 procent, respektive 57 procent účastníků. Autoři zároveň zjistili, že terapeutický účinek dávky psilocybinu zprostředkovávala intenzita takzvaného mystického zážitku prožitého během samotného sezení, tedy čím silnější a hlubší zážitek účastník popsal, tím výraznější bylo jeho následné zlepšení.

Druhá studie se týkala zcela odlišné diagnózy. Vedl ji tým kolem Michaela Bogenschutze a Stephena Rosse z Newyorské univerzity a v roce 2022 ji publikoval časopis JAMA Psychiatry pod názvem věnovaným podílu dnů s nadměrným pitím u pacientů se závislostí na alkoholu. Podle abstraktu studie zkoumal tým 93 dospělých pacientů se závislostí na alkoholu, kterým podávali buď dvě dávky vysoké dávky psilocybinu, nebo aktivní placebo v podobě antihistaminika difenhydraminu, obojí v kombinaci s psychoterapií.

Výsledek byl statisticky přesvědčivý. Podle publikovaných dat činil podíl dnů s nadměrným pitím během dvaatřicetitýdenního zaslepeného období 9,7 procenta ve skupině s psilocybinem oproti 23,6 procenta ve skupině s placebem, tedy rozdíl skoro čtrnáct procentních bodů, statisticky významný na hladině p rovné 0,01. Podobně příznivě se lišila i celková denní spotřeba alkoholu mezi oběma skupinami, a ve skupině s psilocybinem se navíc neobjevily žádné závažné nežádoucí účinky.

Obě studie samozřejmě mají svá omezení, která je potřeba vzít v úvahu. U hopkinsovské studie s onkologickými pacienty jde o zkřížený design, ve kterém nakonec obě skupiny dostaly vysokou dávku, což podle autorů limituje, jak silné závěry lze o samotné dlouhodobé účinnosti vyvozovat, protože chybí skupina, která by vysokou dávku nedostala vůbec. U obou studií je navíc obtížné udržet skutečné zaslepení, protože účastníci i terapeuti obvykle poznají, jestli dostali psychoaktivní látku, nebo jen neúčinnou kontrolu, což může subjektivní hodnocení zlepšení ovlivnit. Vzorky v obou případech zůstávají poměrně malé, v řádu desítek lidí, a psilocybin coby terapie zůstává i nadále experimentální léčbou dostupnou jen v rámci klinických studií, ne běžně schváleným lékem.

I s těmito výhradami ale obě práce patří mezi nejcitovanější důkazy toho, že jediné, pečlivě řízené sezení s psilocybinem dokáže u některých psychiatrických a existenciálních potíží vyvolat rychlou a měsíce trvající úlevu, jakou u jiných typů léčby jen obtížně hledáme. Právě proto teď probíhají další, rozsáhlejší klinické studie, které mají ověřit, zda se podobně silné výsledky potvrdí i na větších počtech pacientů a v podmínkách blížících se běžné klinické praxi.