Osamělost škodí zdraví stejně jako patnáct cigaret denně, ukazuje rozsáhlá metaanalýza

Studii vedla psycholožka Julianne Holt-Lunstadová z Brighamovy mladé univerzity spolu s kolegy Timothym Smithem a Bradleym Laytonem. Podle samotné publikace v PLoS Medicine tým zpracoval data ze 148 dřívějších studií zahrnujících dohromady 308 849 účastníků a zjistil, že vážená průměrná velikost účinku dosáhla poměru šancí 1,50, což odpovídá o padesát procent vyšší pravděpodobnosti přežití u lidí se silnějšími sociálními vztahy. Tento nález zůstal podle studie konzistentní napříč věkem, pohlavím, výchozím zdravotním stavem, příčinou úmrtí i délkou sledování.

Ne všechny způsoby měření sociálních vztahů byly přitom stejně silné. Podle stejné studie se souvislost s přežitím lišila podle typu hodnoceného ukazatele, přičemž nejsilnější byla u komplexních měřítek sociální integrace s poměrem šancí 1,91, a naopak nejslabší, na hranici statistické významnosti, u jednoduchého binárního ukazatele bydlení samotného oproti bydlení s někým dalším, s poměrem šancí 1,19. Jinými slovy, na tom, jestli člověk bydlí sám, tolik nezáleží jako na hloubce a kvalitě jeho skutečných vztahů.

Právě proto Holt-Lunstadová svůj nález později přirovnala k jiným dobře známým rizikovým faktorům. Podle portálu Longwoods v rozhovoru uvedla, že účinek slabých sociálních vazeb je srovnatelný s rizikem kouření až patnácti cigaret denně, převyšuje riziko konzumace alkoholu, fyzické nečinnosti, obezity i znečištěného ovzduší. Stojí za připomenutí, že jde o srovnání velikostí účinků napříč různými meta-analýzami, ne o přímý klinický experiment porovnávající obě rizika najednou, přesto směr i řád zjištěného účinku zůstává podle dalších nezávislých zdrojů dobře podložený.

Mechanismus, kterým osamělost tělu škodí, začal později podrobně mapovat neurovědec Steve Cole z Kalifornské univerzity v Los Angeles. Podle blogu tamní lékařské fakulty popisuje Cole se svými kolegy jev nazvaný konzervovaná transkripční odpověď na nepřízeň, tedy vzorec, při kterém chronická osamělost vede u imunitních buněk k trvale zvýšené aktivitě prozánětlivých genů a zároveň ke snížené aktivitě genů zajišťujících protivirovou obranu a tvorbu protilátek. Tělo se tak chová, jako by čelilo neustálému bezprostřednímu ohrožení, přestože žádné akutní nebezpečí nehrozí, a tento stav dlouhodobě vyčerpává systém, který byl evolučně navržený pro krátké, ne nepřetržité zapojení.

Na původní práci z roku 2010 navázala v roce 2015 rozsáhlejší metaanalýza téhož týmu, publikovaná v časopise Perspectives on Psychological Science. Podle rozboru zveřejněného na Substacku Zenith Within tato novější práce zahrnovala 70 studií a přes 3,4 milionu účastníků a zjistila, že subjektivně prožívaná osamělost byla spojena s 26procentně vyšším rizikem úmrtí, zatímco objektivně měřená sociální izolace s 29procentně vyšším rizikem, a samostatné bydlení bez ostatních lidí v domácnosti zvyšovalo riziko úmrtí o 32 procent. Jde tedy o tři mírně odlišné, byť příbuzné ukazatele, ne o jedno jediné číslo.

Praktický závěr z těchto dat je poměrně jasný. Nejde o to mít co nejvíc kontaktů, ale mít dostatek těch skutečně blízkých. Člověk se třemi opravdovými přáteli a pocitem sounáležitosti je podle dostupných dat biologicky chráněný způsobem, jaký člověku s pěti sty sledujícími na sociálních sítích chybí. Tělo totiž nepočítá celkový počet kontaktů v telefonu, ale ty vztahy, díky kterým se člověk cítí v bezpečí, a právě ty podle výzkumu rozhodují o tom, jak dlouho a jak zdravě nakonec žije.