Pravěcí lidé šplhali 2 235 metrů do Pyrenejí, aby těžili tajemný zelený minerál. Víme proč

Stoupat k Cova 338 není procházka. Výchozím bodem je klášter Núria ve východních Pyrenejích, odtud pak 45 minut strmého výstupu. Výška 2 235 metrů nad mořem, řezavý vítr, žádný přístup pro motorová vozidla. Všechno – vybavení, voda, vytěžené sedimenty – se nosí ručně. Carlos Tornero, profesor prehistorie na Universitat Autònoma de Barcelona a vedoucí výzkumného týmu, označil provádění výkopu za podmínek splňujících vědecké standardy jako mimořádně náročné. A přesto stojí za to: to, co jeho tým v jeskyni mezi lety 2021 a 2023 odkryl, přepisuje dosavadní představy o pravěkém využívání evropských velehor.

Čtyři tisíce let návratu

Studie publikovaná v Frontiers in Environmental Archaeology dokládá, že Cova 338 nebyla příležitostným útočištěm před nepřízní počasí. Jeskyně s plochou lehce přesahující sto čtverečních metrů, členěná na dva menší prostory, nesla stopy záměrného a opakovaného využívání od počátku 5. tisíciletí př. n. l. až do konce 1. tisíciletí př. n. l. Čtyři tisíce let. Odděleně od sebe, s přestávkami, ale s jasným vzorcem: lidé se sem vraceli sezónně, plánovaně, s konkrétním cílem.

Svědčí o tom datování uhlovodíkových vzorků z 23 identifikovaných ohništních struktur rozložených v různých stratigrafických vrstvách. Lidé opakovaně rozdělávali oheň na místě, kde hořelo už dříve – přicházeli, pracovali, odcházeli a za čas se vrátili znovu. Zvířecí kosti nesou stopy řezání i opékání, dominují kosti ovcí a koz, přítomny jsou také kosti prasat, psů a zajíců. Keramické střepy ukazují na zpracování a skladování potravin. Pohořená dřevěná uhlí pocházejí převážně z borovice klečovité, stromu, který v okolí roste dodnes.

170 kusů záhadného zeleného minerálu

Nejpozoruhodnějším nálezem je soubor více než 170 fragmentů výrazně zeleného minerálu, identifikovaného jako pravděpodobný malachit – minerál bohatý na měď se vzorcem Cu₂(CO₃)(OH)₂. Malachit se v jeskyni přirozeně nevyskytuje. Byl tam donesen záměrně, z naleziště v okolní krajině. Fragmenty vykazují stopy zpracování přímo uvnitř jeskyně: jsou drceny a tepelně ovlivněny, což svědčí o systematické přípravě měděné rudy.

Tornero situaci komentoval jednoznačně: to, co bylo po desetiletí považováno za okrajové území sporadicky navštěvované prehistorickými komunitami, se ukazuje jako místo cílené a opakované těžby minerálních zdrojů. Cova 338 představuje první přímý doklad intenzivní pravěké činnosti v Pyrenejích nad výškou dvou tisíc metrů a zároveň jeden z nejstarších dokladů tohoto typu aktivity v celé západní Evropě. Výzkumný tým ji proto interpretuje jako logistické stanoviště – vysoce položený zpracovatelský tábor integrovaný do strukturovaných systémů sezónní mobility.

Proč malachit a proč tak vysoko

Malachit je v prehistorické archeologii klíčovým materiálem. Jde o oxidační produkt sekundárních ložisek mědi, snadno rozeznatelný díky výrazné zelené barvě. Pravěcí metalurgové přišli na to, že zahříváním malachitu lze získat čistou měď – jeden z prvních kovů, s nimiž lidstvo začalo systematicky pracovat. Dobývání a zpracování mědi se v oblasti západního Středomoří datuje přibližně do 5. až 4. tisíciletí př. n. l., přičemž počátky chalkolitu, tedy doby měděné, jsou právě v tomto období a regionu obzvlášť dobře zdokumentovány na Pyrenejském poloostrově.

To, proč se pravěcí lidé obtěžovali stoupat k surovině tak vysoko, odpovídá logice, kterou Tornero vysvětluje: před pěti tisíci lety bylo okolí pokryto lesy, které postupně mizely s rozvojem pastevectví. Klimatické podmínky byly podobné dnešním – v zimě sněhová pokrývka znemožňující přístup, v létě přijatelné podmínky pro práci. Blízkost malachitového naleziště přímo u jeskyně tedy dávala logický smysl: přijít, zpracovat, odnést. A příští rok znovu.

Přívěsek z mořské lastury a zub medvěda

Dva drobné nálezy zasazují jeskyni do širšího kulturního kontextu a brání redukci celého místa na pouhé těžební zařízení. Prvním je přívěsek vyrobený ze schránky druhu Glycymeris – mořského mlže žijícího ve Středozemním moři, vzdáleném od jeskyně stovky kilometrů. Podobné přívěsky jsou doloženy na jiných lokalitách v Katalánsku, což naznačuje sdílené tradice nebo obchodní sítě mezi různými prehistorickými komunitami. Druhým je přívěsek z medvědího řezáku – daleko vzácnější nález, doložený jen výjimečně v prehistorickém kontextu.

Z jeskyně pochází také kosterní pozůstatky dítěte, což otevírá možnost, že místo příležitostně sloužilo i jako pohřebiště. Výzkum doplňují analýzy pylu a rostlinných makrozbytků dokládající přítomnost dalších dřevin v bezprostředním okolí v různých dobách pravěku. Kompletní obraz místa tak kombinuje ryze utilitární využití pro těžbu a zpracování suroviny s náznaky širšího sociálního a rituálního života.

Co Cova 338 mění

Archeologický konsenzus o prehistorických horách jako prázdném nebo marginálním prostoru byl pohodlný a intuitivně přesvědčivý. Výšky nad 2 000 metrů jsou fyzicky náročné, přístup sezónně omezený, potravinové zdroje skromné. Jenže Cova 338 ukazuje, co tento obraz přehlížel: tam, kde byl vzácný a hodnotný minerální zdroj, lidé obtíže překonali. Plánovaně. Opakovaně. Po čtyři tisíce let.

Projekt ARRELS, v jehož rámci výzkum probíhá a který financuje katalánské ministerstvo kultury pod vedením UAB a IPHES-CERCA, si klade za cíl studovat pravěké kořeny lidské mobility v oblasti horního Ripollésu. Cova 338 je zatím jeho nejvýraznějším výsledkem. Výkopy přitom zdaleka neskončily – katalogizace a analýza nálezů pokračuje a tým nevylučuje, že stratigrafický záznam jeskyně skrývá ještě starší vrstvy. Pyrenejská prehistorie ještě plně nezaplatila dluh, který vůči arqueologii dlužila.