Proč věda dává za pravdu radě nestěžovat si, i když z jiného důvodu, než se traduje
16. 7. 2026 – 15:01 | Člověk | Miroslav Krajča |Diskuze:
Rada znít nestěžovat si, protože to vyčerpává okolí a dává moc věcem mimo naši kontrolu, patří k oblíbeným kouskům motivační moudrosti sdílené po sociálních sítích. Otázkou je, co z toho skutečně obstojí před vědeckým ověřením a co je jen chytlavá fráze, která zní vědecky, ale vědecká není.
Nejrozšířenější verze této rady bývá podepřená konkrétním tvrzením, totiž že poslouchat nebo produkovat stížnosti déle než třicet minut fyzicky poškozuje hipokampus, tedy mozkovou strukturu klíčovou pro paměť, a že za tímto zjištěním stojí výzkum Stanfordovy univerzity. Podle rozboru, který zveřejnil server ReachLink, toto konkrétní tvrzení o třiceti minutách výzkumem podložené není a jeho opakování jako faktu spíš škodí, než pomáhá. Skutečný mozek podle tohoto rozboru zvládá jednorázový stresový impulz bez trvalého poškození, kortizol se po odeznění stresu vrátí k normálu a ke strukturálním změnám dochází až při dlouhodobém, týdny až měsíce trvajícím vystavení chronickému stresu, nikoli po jediném půlhodinovém rozhovoru.
Základ, ze kterého tento popularizovaný mýtus vyrostl, je přitom skutečný a poměrně dobře prozkoumaný. Neurobiolog Robert Sapolsky ze Stanfordovy univerzity ve svém přehledovém článku publikovaném v časopise Archives of General Psychiatry shrnul desítky let výzkumu ukazujícího, že dlouhodobě zvýšená hladina glukokortikoidů, tedy stresových hormonů jako kortizol, může u lidí i zvířat vést k atrofii hipokampu. Tento efekt je ale spojen s chronickým, opakovaným vystavením stresu, typicky u lidí s dlouhodobými psychiatrickými poruchami nebo Cushingovým syndromem, nikoli s jednorázovým poslechem něčí stížnosti. Jinými slovy, jádro vědeckého tvrzení existuje, ale bylo vytržené z kontextu a přilepené k dramatickému, ale nepodloženému číslu třicet minut.
Druhá část virálního tvrzení, tedy že stěžování si dává moci té věci, o které si stěžujeme, a že energii je lepší investovat do toho, co je pod naší kontrolou, má paradoxně silnější vědeckou oporu, byť z jiného směru výzkumu, než jaký populární verze obvykle citují. Klíčovým zdrojem je zde výzkum takzvané katarzní teorie, tedy představy, že vypuštění negativních emocí navenek přináší úlevu. Rozsáhlá metaanalýza týmu Sophie Kjærvikové a Brada Bushmana z Ohijské státní univerzity, publikovaná v roce 2024 v časopise Clinical Psychology Review, zpracovala 154 studií s více než deseti tisíci účastníky a nenašla žádný důkaz, že by vypouštění hněvu formou stěžování, křiku nebo bušení do pytle hněv skutečně snižovalo. Naopak, aktivity zvyšující tělesné vzrušení, včetně vyloženého ventilování emocí, hněv často spíš prodlužovaly a posilovaly.
Tento nález navazuje na starší, rovněž Bushmanovu práci publikovanou v časopise Personality and Social Psychology Bulletin, ve které účastníci bijící do boxovacího pytle a přitom přemítající o osobě, která je naštvala, skončili nakonec agresivnější než účastníci, kteří nedělali vůbec nic. Přemítání o křivdě tedy podle tohoto výzkumu hněv neuvolňuje, ale spíš ho udržuje aktivní v paměti a posiluje agresivní myšlenkové vzorce, což je vlastně přesně ten mechanismus, který virální rada popisuje frází, že stěžování dává moc problému.
Z hlediska praktického doporučení se tak závěr populárního vlákna nakonec ukazuje jako správný, jen z jiného důvodu, než jaký se obvykle uvádí. Není pravda, že třicet minut stěžování fyzicky poškodí hipokampus posluchače, tento konkrétní kus popularizované neurovědy prostě neobstojí. Je ale pravděpodobně pravda, že opakované přemítání a vyjadřování negativních emocí bez zaměření na řešení skutečně udržuje hněv a stres naživu déle, než kdyby si člověk emoci jen připustil a přešel k něčemu jinému, jak dokládá Bushmanův výzkum katarze.
Rozlišení mezi stěžováním a zdravým vyjádřením emocí přitom není triviální. Podle poznatků citovaných výzkumníky v oblasti emoční regulace existuje rozdíl mezi krátkým, jednorázovým sdílením frustrace, které může mít sociální a validizační funkci, a chronickým, opakovaným přežvykováním stejné křivdy, které psychologové označují jako ruminaci a které je spojováno s vyšším rizikem úzkosti a deprese. Právě tato opakovaná ruminace, nikoli jednorázová stížnost, je tím, co podle dostupného výzkumu skutečně škodí, ať už mluvčímu, nebo lidem v jeho okolí, kteří podle výzkumu emoční nákazy mohou částečně přebírat zvýšenou hladinu stresu od chronicky stěžujícího si člověka.
Kdo si tedy chce z virálního vlákna něco odnést, měl by si vzít jeho praktické jádro, tedy soustředit energii na to, co lze změnit, a u zbytku se nezasekávat v opakovaném přežvykování, spíš než jeho okrasné neurovědecké zdůvodnění, které při bližším pohledu na publikovaný výzkum neobstojí.
