Růstový hormon ze sprintu: prudký výkyv, rychlý pád a slabý vliv na svaly

Třicet vteřin naplno, minuta a půl odpočinku, osm opakování. Podle příspěvků, které kolují po sociálních sítích, stačí tahle jednoduchá rutina, aby tělo vyplavilo o 500 až 750 procent víc růstového hormonu. Sprint má být stejně účinný jako injekce tohoto hormonu, a důkazem mají být vypracovaná těla olympijských sprinterů. Výzkum ukazuje, že sprint růstový hormon opravdu zvedá, a to dokonce výrazně. Zbytek slibů ale s vědou příliš nesouhlasí.

Hormon, který stárnutím ubývá

Růstový hormon vyrábí podvěsek mozkový, malá žláza na spodině mozku. U dětí řídí růst, u dospělých se podílí na udržování svalů a kostí a na hospodaření s tukem. Jeho tvorba s věkem klesá. Slábne přitom i schopnost těla reagovat na zátěž, jak ukázal například výzkum 27 mladých mužů ve věku 18 až 32 let. I v tak úzkém věkovém rozpětí byl věk důležitějším ukazatelem toho, kolik hormonu tělo po sprintu vyplaví, než tělesná hmotnost nebo sprinterský výkon. Starší z mladíků reagovali slaběji.

Právě proto láká představa, že si hormon můžeme „dobít“ zdarma a bez jehly. Jak to vypadá v laboratoři?

Co ukazuje graf

Podrobně se růstovým hormonem po sprintu zabýval tým britského fyziologa Keitha Stokese z Univerzity v Bathu. Z Sedm aktivních mužů v něm absolvovalo dva třicetivteřinové sprinty na rotopedu, mezi nimiž odpočívali čtyři hodiny.

Po prvním sprintu vystoupala hladina hormonu z téměř nulových hodnot na zhruba pět až osm mikrogramů na litr. V poměru k výchozí hodnotě jde o mnohonásobný nárůst, klidně i vyšší než virálních 500 procent. Tak velká čísla ale vznikají hlavně proto, že klidová hladina je velmi nízká. A trvají krátce. Zhruba hodinu po sprintu už hladina hormonu klesla na zlomek svého vrcholu.

Zajímavější je, co se stalo po druhém sprintu. V jedné ze dvou variant pokusu účastníci dostali kyselinu nikotinovou, která brání tělu uvolňovat tuky do krve. S ní po druhém sprintu vyskočila hladina hormonu v průměru na 23 mikrogramů na litr. Bez ní dosáhla jen asi pěti. Podle studie v Journal of Applied Physiology to naznačuje, že volné mastné kyseliny v krvi odpověď růstového hormonu tlumí.

Osm sprintů neznamená osmkrát víc

To má přímý dopad na doporučovanou rutinu. Když Stokesův tým nechal muže sprintovat dvakrát s hodinovou pauzou, druhý sprint už hladinu hormonu dál nezvedl. S pauzou čtyř hodin byla odpověď na druhý sprint spíše oslabená. Autoři v závěru studie píší, že opakované sprinty v jednom dni odpověď růstového hormonu tlumí, nebo ji dokonce zcela ruší, podle toho, jak dlouhý je odpočinek mezi nimi.

Představa, že osm sprintů s minutou a půl odpočinku znásobí účinek jednoho, tak nemá oporu. Tělo na opakovanou zátěž reaguje jinak než na první podnět. Vědci zatím přesně nevědí, proč tomu tak je. Jedním z možných vysvětlení je právě zmíněný vliv tuků v krvi. Sprint totiž rozproudí uvolňování tukových zásob a hladina volných mastných kyselin po něm během několika hodin stoupá. Tělo tak může mít v době dalšího sprintu zabrzděnou další vlnu hormonu.

Trénovaní reagují slaběji

Druhý háček se týká pravidelného tréninku. V dalším pokusu Stokesova týmu trénovala skupina mužů šest týdnů třikrát týdně sprinty na rotopedu. Jejich výkon vzrostl zhruba o pět až šest procent. Hormonální odpověď na sprint se ale podle studie v European Journal of Applied Physiology nezvýšila, naopak klesla. Vrchol hladiny hormonu po sprintu byl po tréninku o více než 40 procent nižší. Klidové hladiny se nezměnily.

Lépe trénované tělo tedy na stejnou zátěž odpovídá slabším hormonálním výkyvem. Kdo sprintuje pravidelně, nedostává z každého sprintu víc, ale méně hormonu.

Krátký výkyv nestaví svaly

Hlavní otázka ale zní, zda krátký vzestup hormonu po cvičení vůbec k něčemu je. Výzkum z kanadské McMasterovy univerzity naznačuje, že moc ne. Vědci sledovali 56 mladých mužů, kteří dvanáct týdnů posilovali pět dní v týdnu. Někteří nenabrali prakticky žádné svaly, jiní přes pět kilogramů. Výkyvy růstového hormonu a testosteronu po cvičení ale s těmito rozdíly nesouvisely. „Pro takovou představu prostě neexistují důkazy,“ uvedl profesor Stuart Phillips k názoru, že by se trénink měl stavět tak, aby zvedal hladiny hormonů.

Vypracovaná těla olympijských sprinterů tak svědčí spíš o genetice, letech tvrdého silového tréninku a výběru talentů než o krátkých hormonálních výkyvech po sprintu.

Injekce také nejsou zázrak

A co srovnání s injekcemi? To pokulhává z obou stran. Hladina hormonu po sprintu vystoupá na několik desítek minut, zatímco injekce působí jinak a déle. Navíc ani injekce růstového hormonu u zdravých lidí nepřinášejí to, co slibují reklamy. Systematický přehled 27 klinických studií v časopise Annals of Internal Medicine ukázal, že hormon zvýšil podíl netukové hmoty v průměru o dva kilogramy. Síla ani vytrvalost se ale nezlepšily a množství tuku se významně nezměnilo. Lidé, kteří hormon dostávali, navíc častěji trpěli otoky a únavou. Autoři došli k závěru, že hormon má na sportovní výkon jen minimální vliv.

Sprintujte, ale z jiných důvodů

Nic z toho neznamená, že by sprint byl zbytečný. Intervalový trénink s krátkými úseky maximálního úsilí je časově úsporný způsob, jak zlepšit kondici. Rozvíjí rychlost a výbušnost, zapojuje velké svalové skupiny a pro mnoho lidí je zábavnější než hodinový běh stejným tempem. Pro začátečníky je rozumné začít s kratšími úseky, delším odpočinkem a pořádným rozcvičením, protože právě při maximálním zrychlení hrozí natažení svalů.

Jen je dobré mít realistická očekávání. Sprint krátce a výrazně zvedne hladinu růstového hormonu. Nejde ale o náhražku injekcí ani o zaručenou cestu ke svalům a omlazení. A lidé s nemocným srdcem, klouby nebo bez předchozí kondice by měli začínat opatrně a raději po poradě s lékařem, protože maximální úsilí tělo výrazně zatěžuje.