Sedm pryskyřic, které věda znovu objevuje jako silné protizánětlivé látky

Zánět je dnes jedním z nejčastěji skloňovaných slov v medicíně i výživě. Mluví se o něm v souvislosti s bolestí kloubů, střevními potížemi, metabolickými nemocemi i stárnutím. Není divu, že lidé hledají prostředky, které by ho dokázaly tlumit co nejšetrněji. Pryskyřice patří mezi nejstarší léčivé suroviny vůbec. Kadidlo, myrha nebo masticha se používaly dávno před nástupem moderní farmakologie. To ale samo o sobě nestačí. Důležité je, co z jejich pověsti potvrzuje moderní výzkum.

Nejlépe prozkoumanou pryskyřicí z této skupiny je kadidlo, tedy boswellia. Boswelliové kyseliny zasahují do zánětlivých drah odlišně než klasická nesteroidní antiflogistika a právě proto si získaly velkou pozornost. Novější meta-analýza hodnotila randomizované kontrolované studie u pacientů s osteoartrózou kolene a dospěla k závěru, že v podskupinových analýzách se ukazuje přínos vůči placebu, zároveň ale upozornila na vysokou heterogenitu studií a potřebu kvalitnějších dat. Jinými slovy, boswellia není nesmysl, ale ani hotová náhrada běžné léčby.

Stejným směrem míří i stanovisko amerického NCCIH, které u boswellie připouští možné zmírnění bolesti a zánětu u osteoartrózy, současně však výslovně říká, že většina studií je malá a nízké kvality. To je důležitý detail, který v bombastických příspěvcích pravidelně mizí. Seriózní formulace tedy zní jinak než virální slogan. Ne „funguje lépe než léky“, ale „vykazuje slibný efekt u části pacientů a zaslouží další kvalitní výzkum“.

Masticha z ostrova Chios má jiný profil. Není to primárně látka pro klouby, ale spíše pryskyřice, která se zkoumá v souvislosti s horní částí trávicího traktu. Randomizovaná pilotní studie ve Phytomedicine sledovala její vliv na eradikaci Helicobacter pylori. Výsledky ukázaly určitou baktericidní aktivitu in vivo, ale zároveň bylo zřejmé, že standardní antibiotická léčba byla výrazně účinnější. To je přesně typ nuance, který je potřeba zachovat. Masticha není plnohodnotná náhrada standardní eradikační terapie, ale má biologickou aktivitu, která dává smysl pro další zkoumání.

Kromě toho se u mastichy objevují i práce zaměřené na oxidační stres a zánětlivé procesy. Studie na PubMedu popsala, že protizánětlivá aktivita chioské mastichy souvisí s inhibicí oxidativního stresu navozeného TNF-alfa. To je zajímavý mechanistický poznatek, ale pořád je potřeba rozlišovat mezi laboratorním vysvětlením účinku a klinickým důkazem, že konkrétní pacient bude mít po užívání jasně lepší výsledek.

Myrha je ještě složitější případ. Na internetu se často tvrdí, že se vyrovná diclofenacu bez poškození žaludku. Existují však studie kombinovaných bylinných přípravků obsahujících myrhu. Například randomizovaná klinická studie sledovala přípravek s myrhou, heřmánkem a kávovým uhlím v udržení remise ulcerózní kolitidy. Autoři popsali dobrý bezpečnostní profil a výsledky, které byly v daném kontextu srovnávány se standardní léčbou. Jenže to stále není totéž jako důkaz, že samotná myrha funguje jako samostatný protizánětlivý lék.

Podobně další studie ukazuje účinnost a bezpečnost bylinného přípravku s myrhou, heřmánkem a kávovým uhlím u gastrointestinálních obtíží. I tady ale platí, že jde o kombinaci více složek. Připisovat celý efekt pouze myrze by bylo novinářsky nepoctivé. Korektní formulace proto musí zůstat opatrná.

U guggulu je situace ještě zřetelnější. Tvrzení, že guggulsterony „vypínají“ NF-κB, má reálný základ v laboratorním výzkumu. Článek v Journal of Biological Chemistry popisuje, že guggulsteron inhibuje aktivaci NF-κB a souvisejících genových produktů. Další práce na PubMedu ukazuje účinky v modelu akutní kolitidy u myší. To ale znamená něco jiného než tvrdit, že guggul prokazatelně snižuje CRP, IL-6 a TNF-alfa u lidí v klinické praxi. Takový skok mezi laboratorní biologií a medicínským doporučením bývá na sociálních sítích častý, ale vědecky neobstojí.

A pak jsou tu dračí krev, benzoin a kopál. U těchto pryskyřic existují tradiční použití, chemické rozbory a jednotlivé experimentální studie, ale kvalitní klinická evidence pro konkrétní protizánětlivé použití u lidí je slabá nebo zcela chybí. Právě tady se nejčastěji míchá etnobotanika s marketingem. To, že se nějaká látka používala po staletí v rituálu nebo lidové medicíně, ještě neznamená, že je dnes možné tvrdit, že funguje lépe než běžně dostupné léky.

To ovšem neznamená, že celé téma je bezcenné. Naopak. Pryskyřice představují zajímavý směr výzkumu právě proto, že obsahují komplexní směsi terpenů, kyselin a dalších bioaktivních látek. Moderní farmakologie často hledá jednu molekulu pro jeden cíl. Pryskyřice naproti tomu ukazují, že příroda pracuje mnohem složitěji. Jenže čím komplexnější směs, tím obtížnější je přesně popsat její účinek, dávkování, bezpečnost a interakce.

Pro čtenáře je z toho důležitý jednoduchý závěr. Z celé virální sedmičky mají dnes nejpevnější oporu boswellia a částečně masticha, a to navíc v poměrně úzce vymezených indikacích. U myrhy existují zajímavá data, ale převážně v kombinovaných přípravcích. U guggulu převažují laboratorní a zvířecí modely. U dračí krve, benzoinu a kopálu je třeba být ještě opatrnější, protože mezi tradicí a klinickým důkazem zeje příliš velká mezera.

Kdo chce o těchto látkách psát poctivě, neměl by z nich dělat přírodní ekvivalent ibuprofenu. Měl by říkat něco méně efektního, ale pravdivějšího. Některé pryskyřice obsahují biologicky aktivní látky se slibným protizánětlivým potenciálem. U několika z nich už existují i lidská data. Jenže ve většině případů jsme stále ve fázi, kdy se vyplatí spíš přesnost než nadšení. A v medicíně je to obvykle ta lepší cesta.