Šestnáctinásobek energie z buněk? Realita červeného světla je skromnější, ale zajímavá

Odborně se tato metoda nazývá fotobiomodulace a označuje použití světla o vlnové délce zhruba 600 až 1000 nanometrů k ovlivnění biologických procesů v tkáni. Na rozdíl od ultrafialového záření nejde o ionizující záření schopné přímo poškodit DNA, což je jeden z důvodů, proč si metoda získala vědeckou pozornost navzdory svému dřívějšímu okrajovému postavení.

Mechanismus účinku dnes popisuje přehledová práce harvardského badatele Michaela Hamblina, publikovaná v časopise Photochemistry and Photobiology. Světlo v tomto pásmu je pohlcováno enzymem cytochrom c oxidáza, který tvoří poslední článek dýchacího řetězce v mitochondriích, tedy buněčných organelách odpovědných za výrobu energie ve formě ATP. Podle převažující hypotézy citované v tomto přehledu světlo z tohoto enzymu uvolňuje navázaný oxid dusnatý, který za normálních okolností částečně brzdí jeho činnost, zejména ve stresovaných nebo nedokysličených buňkách. Jakmile se oxid dusnatý uvolní, dýchací řetězec se zrychlí a produkce energie stoupne.

Virální příspěvek na síti X, který tento mechanismus popisuje, obsahuje ale jedno konkrétní číslo, jež v odborné literatuře nelze dohledat. Tvrzení, že tato výměna zvyšuje účinnost buněčné energie až šestnáctinásobně, autor přisuzuje influencerovi Garymu Breckovi, nikoli recenzované studii. Reálná měřená čísla jsou o poznání skromnější, přehledový článek publikovaný v odborném zdroji Hale uvádí nárůst produkce ATP až o 40 procent po expozici červeným a blízkým infračerveným světlem, což je působivý, ale zdaleka ne šestnáctinásobný efekt.

Pokud jde o konkrétní zdravotní benefity, výzkum skutečně existuje pro několik oblastí zmíněných ve virálním vlákně. Nejrozpracovanější je otázka očního zdraví, kde tým profesora Glena Jefferyho z University College London opakovaně publikoval nálezy, že krátká, zhruba třiminutová ranní expozice světlu o vlnové délce 670 nanometrů dokáže u lidí nad čtyřicet let zlepšit citlivost na barevný kontrast, pravděpodobně díky obnovené funkci mitochondrií v sítnici, která patří mezi tkáně s vůbec nejvyšší hustotou těchto organel. Podobným směrem ukazují i klinické studie takzvaného LIGHTSITE protokolu u věkem podmíněné makulární degenerace, popsané na serveru Photonic Health, které zaznamenaly zlepšení zrakové ostrosti a zpomalení progrese onemocnění.

Tady je ale nutné důrazně opravit jedno konkrétní tvrzení z virálního vlákna, totiž že se do panelů s červeným světlem lze bezpečně dívat přímo bez rizika. Realita je přesně opačná. Podle analýzy serveru ScienceInsights prokázala studie publikovaná v časopise Frontiers in Ophthalmology v roce 2024, že běžné komerční zařízení pro terapii sítnice o výkonu pouhých 0,2 miliwattu překročilo bezpečné limity fotochemického i tepelného poškození už po zhruba čtyřiceti sekundách přímého sledování. Skutečné klinické protokoly používané v očních studiích navíc pracují s krátkými expozicemi v řádu minut prováděnými pod odborným dohledem, nikoli s dlouhodobým přímým zíráním do domácího panelu, a odborné zdroje jako Americká akademie oftalmologie důrazně doporučují u zařízení mířených na oči konzultaci s očním lékařem, nikoli svépomocné použití.

Anekdota o Joeu Roganovi, který podle svých slov díky červenému světlu méně potřebuje brýle na čtení, patří do jiné kategorie než výše zmíněné studie, jde o osobní zkušenost jednoho člověka, nikoli o vědecký důkaz, byť směr, kterým ukazuje, je v souladu s předběžnými nálezy Jefferyho týmu. I samotný virální příspěvek ostatně tuto anekdotu označuje jako pouze orientační, což je korektní zacházení s tímto typem informace.

Zbylé zmiňované benefity, tedy snížení zánětu, podpora kolagenu v pokožce, zlepšené prokrvení a rychlejší hojení, mají rovněž oporu v recenzované literatuře o fotobiomodulaci a patří mezi nejčastěji zkoumané aplikace této technologie v dermatologii a sportovní medicíně. Tvrzení o vlivu na kvalitu spánku je podloženo slaběji a spíše nepřímo, prostřednictvím hypotézy, že červené světlo na rozdíl od modrého nepotlačuje večerní produkci melatoninu.

Celkově tak fotobiomodulace rozhodně není pavěda, jak naznačuje úvod virálního vlákna, cytochrom c oxidáza a mechanismus uvolňování oxidu dusnatého jsou solidně zdokumentované jevy publikované v recenzovaných časopisech. Problém nastává tam, kde se realistický, ale skromnější vědecký nález přebarví na dramatičtější číslo, jako je zmíněná šestnáctinásobná účinnost, nebo kde se z opatrné klinické metody stane rada k volnému domácímu použití bez ohledu na riziko poškození oka. Kdo chce tuto terapii vyzkoušet, měl by se přidržet ověřených protokolů, chránit oči podle pokynů výrobce zařízení a u čehokoli mířeného přímo na sítnici raději vyhledat odborný dohled.