Šifra pro osamělého generála: rozluštěný dopis odhaluje, co Napoleonův štáb psal před válkou s Rakouskem

Na jaře 1809 cválal Evropou důstojník s dopisem, kterému neměl nikdo kromě adresáta rozumět. Za první řádkou psanou obyčejnou francouzštinou následovalo čtyřiadvacet řádků čísel, řeckých písmen a podivných klikyháků. Generál Auguste de Marmont, odříznutý se svým vojskem v Dalmácii, si zprávu podle klíče přečetl. Pak ji přes dvě stě let nikdo přečíst nedokázal. Teď ji s pomocí jazykového modelu umělé inteligence rozluštil nezávislý badatel Carter Church.

Dopis, který měl zůstat tajný

V únoru 1809 se Rakousko rozhodlo znovu postavit Napoleonovi. Císař měl své nejlepší jednotky ve Španělsku a ve Vídni usoudili, že nastala vhodná chvíle. Rakouská armáda se chystala k úderu. Vedl ji arcivévoda Karel, nejschopnější vojevůdce habsburského rodu.

Marmont byl v nezáviděníhodné situaci. Se zhruba třinácti tisíci muži stál na druhém břehu Jaderského moře a mezi ním a ostatními francouzskými armádami leželo rakouské území. Napoleon proto 16. března 1809 nařídil svému nevlastnímu synovi Evženovi de Beauharnais, místokráli Itálie, aby Marmontovi sdělil rozmístění vojsk. Podle Napoleonovy korespondence to měl udělat „v šifrovaném dopise a po inteligentním důstojníkovi“.

Evžen rozkaz splnil. Jeho šifrovaný dopis se dochoval jen jako jediná fotografie, kterou v roce 1969 otiskl francouzský vojenskohistorický časopis Revue historique des Armées. A to ještě s chybným datem 1807.

Třetina klíče a tisíc nečitelných znaků

Šlo o takzvanou homofonní šifru. Každé písmeno v ní mohlo být zapsáno několika různými znaky, takže luštitel nemohl snadno využít toho, jak často se která písmena v textu opakují. Dopis obsahuje kolem 1 300 znaků ve 155 podobách. Některé znaky navíc nahrazují celá slova.

Francouzský historik kryptologie Daniel Tant už dříve sestavil částečný klíč k Evženově šifře, který zveřejnila francouzská asociace kryptologů ARCSI. Podle autora luštění se s ním ale dala přečíst zhruba jen třetina textu. Japonský badatel Satoshi Tomokiyo léta mapuje historické šifry a dopis vedl na svém přehledu nerozluštěných šifer jako otevřený případ.

To se změnilo letos v září. Church zveřejnil na svém webu podrobný popis luštění a Tomokiyo pak dopis označil za vyřešený. Uvedl také, že ho Church upozornil na nutnost opravit datum na rok 1809.

Jak se luštilo

Church pracoval s jazykovým modelem GPT-6 Astra, který podle jeho slov na úloze pracoval asi šest hodin. Postup rozdělil do několika kroků. Nejprve snímek rozřezal na jednotlivé řádky a zapsal všechny znaky. Musel přitom odlišit skutečně různé symboly od pouhých rozdílů v rukopisu. Pak doplnil hodnoty z Tantova klíče. Jako opěrný bod mu posloužilo slovo „conséquent“, které se v textu podařilo přečíst.

Zbytek obstaral počítačový algoritmus. Zkoušel přiřazovat neznámým znakům písmena a výsledky hodnotil podle toho, jak moc se podobají skutečné francouzštině. Jako vzor posloužila díla Victora Huga, Alexandra Dumase a Marmontovy vlastní paměti. Každou navrženou hodnotu pak Church ověřoval na všech místech dopisu, kde se daný znak vyskytuje.

Důležitá kontrola přišla na konci. Church luštění zopakoval od začátku bez textů z napoleonské doby a dostal stejný výsledek. Klíč tedy podle něj nevznikl tak, že by model jen „uhodl“ obsah, který z historie zná.

Co Evžen Marmontovi napsal

Rozluštěný dopis je v podstatě vojenský přehled francouzských a spojeneckých vojsk:

• Vévoda z Gdaňsku, tedy maršál Lefebvre, má mít 40 000 Bavorů mezi Mnichovem a Pasovem.
• Kníže Poniatowski má mít 30 000 Poláků na Visle.
• Maršál Davout má mít 80 000 Francouzů u Bayreuthu.
• Maršál Masséna má mít 60 000 mužů u Ulmu.
• Generál Oudinot má mít 40 000 elitních granátníků u Augsburgu.

Dopis popisuje i rozmístění Rakušanů u Lublaně, Klagenfurtu, Villachu a Salcburku.

Text Marmonta zároveň povzbuzuje. Rakousko podle něj „spěchá ke své záhubě“ a generál se nemá nechat zastrašit „několika oddíly nebo shromážděním lůzy“.

Právě tato pasáž má pro historiky zvláštní cenu. V tištěném vydání Napoleonova rozkazu z 16. března chybí konec věty, podle které se Marmont nemá nechat zdržet „hrstkou…“. Šifrovaný dopis podle Churche chybějící slova doplňuje.

Pravda, přehánění i propaganda

Dopis je ale zajímavý i tím, co v něm pravda není. Tvrdí například, že „Rusové táhnou proti Rakousku“. Podle Churche šlo o záměrnou dezinformaci. Napoleon totiž 21. března nařídil Evženovi, aby všemi prostředky, i novinovými články, šířil představu, že Rusové táhnou na Rakousko. Rusko ve skutečnosti vstoupilo do Haliče až v červnu.

Přehnané byly i počty spojenců. Poniatowski měl podle Churche místo uváděných 30 000 mužů jen kolem 17 000. V dubnu svedl nerozhodnou bitvu u Raszyna a o pár dní později přišel o Varšavu. Údaje o Rakušanech naopak seděly. Když 10. dubna vypukla válka, rakouská vojska vyrazila přesně z míst, která dopis uváděl.

Marmont rozkaz splnil. V polovině května porazil Rakušany v Dalmácii, probil se na sever a 3. června vstoupil do Lublaně. Jeho vojsko dorazilo k Dunaji včas, aby se zúčastnilo bitvy u Wagramu. Tam se v červenci 1809 utkalo kolem 300 000 vojáků.

Od maršála ke zrádci

Dopis tak zachycuje Marmonta na začátku jeho největšího vzestupu. Po Wagramu ho Napoleon jmenoval maršálem a podle jeho životopisu se Marmont stal generálním guvernérem Ilyrských provincií se sídlem právě v Lublani. Dopis ho varoval před Rakušany v Lublani a o několik měsíců později tam sám vládl.

Další osud už tak slavný nebyl. V roce 1812 ho u Salamanky porazil Wellington a Marmont byl těžce raněn. V roce 1814 se tajně dohodl se spojenci a převedl k nim svůj sbor, což přispělo k Napoleonově abdikaci. Ve Francii pak sloveso „raguser“, odvozené od jeho titulu vévody z Dubrovníku, znamenalo zradit. Zemřel v březnu 1852 v Benátkách jako poslední žijící Napoleonův maršál.

S Marmontem souvisí i další příběh z dějin šifer. Šifru Portugalské armády, které od roku 1811 velel právě Marmont, prolomil britský důstojník George Scovell. Kód se sto padesáti čísly podle jeho životopisu rozluštil za dva dny.

Kde jsou hranice

Sám Church přiznává, že jde o jedno čtení jednoho dopisu z jediného snímku v nízkém rozlišení a že některé znaky stojí na slabých důkazech. Pět znaků zůstává nejistých, protože se v textu objevují jen jednou. Smysl dopisu ale podle autora nemění. Není například jisté, zda text mluví o „Jeho Veličenstvu“, nebo o „císaři“.

V samotném popisu jsou i drobné nesrovnalosti. Na jednom místě uvádí 29 znaků pro celá slova, na jiném 27. Práce navíc neprošla odborným recenzním řízením. Church ale zveřejnil kompletní klíč i podklady, takže si ji může kdokoli ověřit.

Podle Churche je podobných „nerozluštěných“ problémů v archivech mnohem víc. Často nejsou nijak extrémně těžké, jen dosud nestály za týdny práce specialisty. Pokud má pravdu, mohou podobné nástroje pomoci zpřístupnit řadu dalších zapomenutých dokumentů.