Špion se čtyřma tlapkama: CIA chtěla z koček udělat živé odposlechy

Mikrofon v uchu, vysílačka pod kůží na zátylku a tenoučká anténa vpletená do srsti až ke konci ocasu. Takhle měl vypadat nejnenápadnější agent studené války. Nebyl to člověk, ale obyčejná kočka. Americká Ústřední zpravodajská služba CIA v šedesátých letech skutečně zkoušela udělat z koček chodící odposlechy. Projekt dostal jméno Acoustic Kitty, volně přeloženo Akustická kočička, a dodnes patří k nejbizarnějším kapitolám dějin špionáže.

Nápad, který zněl logicky

Na začátku stála úvaha, která na papíře dávala smysl. Kočky se běžně pohybují po ulicích, v parcích i kolem domů a nikdo si jich nevšímá. Kdyby se kočka dokázala dostat k lavičce, kde spolu mluví dva sovětští diplomaté, mohla by jejich rozhovor zaznamenat. Nikoho by přitom nenapadlo, že je odposloucháván.

Podle webu CIA agentura od roku 1964 zkoumala, jak využít kočku vybavenou mikrofonem a vysílačem ke sledování rozhovorů vedených pod širým nebem. Za projektem stálo ředitelství pro vědu a techniku, tedy oddělení, které pro zpravodajce vyvíjelo nejrůznější technické vychytávky.

Inspirací byla podle serveru IFLScience, který o projektu nedávno psal, také zkušenost z druhé světové války. Už tehdy armády využívaly zvířata k nejrůznějším vojenským úkolům.

Operace na kočce

Technická stránka projektu byla na svou dobu pozoruhodná. Podle časopisu Smithsonian vědci kočce chirurgicky umístili na spodinu lebky vysílačku dlouhou zhruba dva centimetry. Mikrofon skončil ve zvukovodu a drát antény vedl srstí až k ocasu. Zařízení napájely miniaturní baterie, jejichž malá kapacita ovšem omezovala dobu nahrávání.

Mnohem větší potíž se ale ukázala jinde. V laboratoři mohla technika fungovat jakkoli dobře, venku však kočku nikdo neuřídil. Odcházela, když se nudila, když ji něco rozptýlilo nebo když dostala hlad. Podle časopisu Smithsonian proto následovala další operace, která měla tlumit její pocit hladu. Náklady na projekt se podle některých zdrojů vyšplhaly až na 20 milionů dolarů. Tento odhad se však v literatuře opakuje bez jasného původu a oficiálně potvrzen nebyl.

Smrt pod koly taxíku?

Nejslavnější součástí příběhu je jeho údajný konec. První ostrou akci popsal Victor Marchetti, bývalý zvláštní asistent zástupce ředitele CIA, v knize The Agency: The Rise and Decline of the CIA z roku 1987. Agenti podle něj vypustili kočku z dodávky v parku poblíž dvojice mužů, které měla odposlouchávat. Kočka vyskočila, vydala se přes silnici a podle Marchettiho ji okamžitě srazil taxík.

Příběh se stal legendou a dodnes ho opakuje řada článků. CIA ale jeho pravdivost popírá. „Naši kočku na první misi taxík nesrazil,“ řekl mluvčí agentury serveru IFLScience. Skutečný důvod neúspěchu byl podle něj prozaičtější. „Problém s kočkami je, že prostě chodí, kam chtějí. Brzy proto bylo zřejmé, že je těžké řídit, kudy kočka půjde,“ vysvětlil.

To odpovídá i oficiálnímu shrnutí na webu CIA. Program podle něj skončil v roce 1967, protože kočka „měla vlastní hlavu a nedalo se ji ovládat“.

Memorandum, které vše uzavřelo

Konec projektu dokládá odtajněný dokument z března 1967. Archiv národní bezpečnosti při Univerzitě George Washingtona ho zveřejnil ve sbírce o vědě a technice v CIA. Podle popisu archivu se ředitelství pro vědu a techniku snažilo vycvičit chirurgicky upravenou kočku s vysílacím a řídicím zařízením, aby se z ní stala pohyblivá odposlechová platforma.

Samotné memorandum nese název Názory na cvičené kočky a je z velké části začerněné. Jeho závěr je ale jasný. Podle IFLScience v něm stojí, že program by se „v praktickém smyslu nehodil pro naše vysoce specializované potřeby“. Autoři dokumentu přitom uznali, že kočky lze vycvičit, aby se přesunuly na krátkou vzdálenost. Podle Smithsonianu to dokonce označili za pozoruhodný vědecký úspěch.

Delfíni uspěli tam, kde kočky ne

Kočky nebyly jedinými zvířaty, se kterými americké tajné služby experimentovaly. CIA na svém webu připomíná například holuby, kteří nosili miniaturní fotoaparáty a pořizovali snímky z malé výšky.

Mnohem lépe než kočky dopadli delfíni. V rámci projektu OXYGAS je podle IFLScience zpravodajci učili umisťovat na lodě sledovací zařízení. Podle odtajněného memoranda z roku 1964 projekt postupoval „rychleji, než jsme předpokládali“. V roce 1970 delfíny převzala americká armáda a slouží jí dodnes. Program amerického námořnictva pro mořské savce podle dalšího článku IFLScience zkoumá schopnosti delfínů od roku 1959. Dnes má kolem 85 delfínů skákavých a menší počet lachtanů. Zvířata mimo jiné pomáhají střežit základny, kde kotví ponorky s jadernými zbraněmi.

Kočka jako legitimní cíl

Příběh Akustické kočičky dnes působí spíš úsměvně. Odborníci na etiku ale upozorňují na jeho temnější stránku. Josh Milburn, který přednáší politickou filozofii na britské Loughboroughské univerzitě, pro IFLScience poznamenal, že přeměna koček ve sledovací zařízení může ze všech koček udělat legitimní vojenské cíle. Kdyby protivník věděl, že kočky mohou špehovat, mohl by tím ospravedlnit ubližování kterékoli kočce, kterou by podezíral ze špionáže.

Otázka, jak zacházet se zvířaty ve službách armád a tajných služeb, zůstává aktuální. Kritici upozorňují i v případě vojenských delfínů, že zvířata nemají možnost volby a plní úkoly, kterým nerozumějí, často v nebezpečných podmínkách.

Lekce ze studené války

Projekt Acoustic Kitty skončil neúspěchem, ať už kočku srazil taxík, nebo ne. Ukázal, že ani nejmodernější technika nedonutí zvíře dělat to, co samo nechce. Kočky zkrátka chodí, kam chtějí, a to platí i pro ty, které nosí v uchu mikrofon CIA.

Myšlenka nenápadného špiona ale nezmizela. Zpravodajské služby se později obrátily ke strojům. CIA v sedmdesátých letech vyvinula malý létající přístroj v podobě vážky, který dostal jméno Insectothopter. Podle agentury šlo o první bezpilotní letoun velikosti hmyzu svého druhu. Nasazen ale nebyl, protože si neporadil s bočním větrem o rychlosti nad zhruba osm kilometrů za hodinu. Dnešní drony a miniaturní senzory dělají to, o čem stratégové studené války snili. Na rozdíl od koček je navíc lze ovládat.