Testosteron funguje i bez tréninku. A právě proto steroidy dělají z každého tréninkového rozhodnutí vědecký šum

V roce 1996 publikoval endokrinolog Shalender Bhasin s kolegy v New England Journal of Medicine studii, která dodnes patří mezi nejcitovanější práce v oblasti androgenní fyziologie. Čtyřicet tři zdravých mužů bylo náhodně rozděleno do čtyř skupin: placebo bez cvičení, testosteron bez cvičení, placebo s cvičením a testosteron s cvičením. Deset týdnů dostávala polovina skupin 600 mg testosteron-enantátu týdně – dávku odpovídající přibližně čtyřnásobku až šestinásobku přirozené týdenní produkce. Výsledky publikované v NEJM způsobily rozruch, který trvá dodnes: muži na testosteronu bez jakéhokoliv cvičení nabrali průměrně více beztukové hmoty než muži cvičící bez testosteronu. Skupina cvičící s testosteronem dosáhla největších změn, ale samotný testosteron bez tréninku překonal samotný trénink bez testosteronu.

Dávkově závislý efekt: čím více, tím více

O pět let později Bhasin se svým týmem publikoval navazující studii. Studie v American Journal of Physiology-Endocrinology and Metabolism z roku 2001 zkoumal dávkově závislou odpověď: 61 eugonadálních mužů dostávalo pět různých dávek testosteron-enantátu – 25, 50, 125, 300 nebo 600 mg týdně – přičemž vlastní produkce testosteronu byla potlačena agonistou GnRH, aby bylo možné přesně kontrolovat celkovou androgenní expozici. Po dvaceti týdnech bylo vztah jasný: nárůst beztukové tělesné hmoty, průřezu svalového vlákna, svalové síly a výkonu byl přímočaře závislý na dávce testosteronu. Čím vyšší dávka, tím větší nárůst – bez ohledu na tréninkové protokoly, které nebyly v této studii systematicky měněny.

Mechanismus: 24hodinový anabolický signál

Proč testosteron funguje i bez tréninku, je z hlediska fyziologie dobře pochopeno. Testosteron váže androgenní receptory v buněčném jádru a přímo aktivuje transkripci genů zodpovědných za syntézu svalových proteinů. Zároveň inhibuje katabolické procesy zprostředkované kortizólem. Výsledkem je permanentní anabolický signál přítomný 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, bez ohledu na to, zda proběhl trénink nebo ne. Normální fyziologický stav je takový, že testosteron anabolismus moduluje, ale skutečná syntéza svalových proteinů vyžaduje mechanický stimulus z tréninku. Suprafyziologické hladiny tento rovnovážný bod posouvají: samotná androgenní signalizace je dostatečně silná, aby řídila hypertrofii bez mechanického podnětu.

Toto je důvod, proč muži na terapeutickém testosteronu při hypogonadismu nabírají svalovou hmotu i bez změn tréninku, a proč sportovci a kulturisté na anabolických steroidech dosahují výsledků, které jsou pro přirozené jedince při identickém tréninku nedosažitelné.

Proč steroidy ničí interpretovatelnost tréninkových proměnných

Zde přicházíme k jádru metodologického argumentu. Každý tréninkový systém, metoda nebo program stojí na klíčové otázce: způsobily právě tyto tréninkové podněty pozorované adaptace? Odpovědět na tuto otázku vyžaduje relativní stabilitu ostatních proměnných.

Suprafyziologické hladiny testosteronu jsou samy o sobě dominantní proměnnou, která přebíjí tréninkový signál. Pokud sportovec na cyklu přijde s novým programem, zvýší objem, změní intenzitu, přidá techniku a zaznamená, že narostla síla nebo svalová hmota, existuje zásadní problém: nemůže určit, nakolik za výsledkem stojí program a nakolik testosteron. Permanentní anabolický signál pracuje nezávisle na jakémkoliv tréninkovém rozhodnutí. Přidejte nový stimulus na pozadí silného exogenního androgenního prostředí a dostanete výsledky svého pokusu, ze kterého lze jen těžko extrahovat smysluplné informace o účinnosti konkrétního přístupu.

Výzkumy intracelulárních mechanismů svalové hypertrofie ukazují, že testosteron a mechanický stimulus z tréninku aktivují z části odlišné, z části se překrývající signalizační dráhy – zejména mTORC1 aktivaci a syntézu myofibrilárních proteinů. Suprafyziologický testosteron v podstatě „doplácí" na signalizaci i tam, kde mechanický stimulus chybí nebo je suboptimální. Výsledkem je, že špatný program funguje lépe, než by fungoval přirozeně – ale také, že výborný program nedává jasně měřitelně lepší výsledky než průměrný program, protože androgenní pozadí tento rozdíl maskuje.

Praktický závěr pro interpretaci výsledků

Tato fakta mají konkrétní dopad na to, jak by sportovci a trenéři měli přistupovat k hodnocení tréninkových přístupů. Anekdotické výsledky dosažené na cyklu – ať už jde o zvýšení maximální síly, nárůst svalové hmoty nebo zlepšení výkonnosti – poskytují minimální informaci o tom, zda byl za nimi tréninkový program nebo testosteron. V přirozené situaci by stejný program mohl poskytnout výrazně odlišné výsledky. Nebo stejné. Je nemožné to rozlišit.

Vědecké studie tréninkových proměnných proto ze zřejmých důvodů pracují výhradně s přirozenými jedinci: jedině tehdy je variabilita výsledků dostatečně závislá na tréninkových proměnných, aby bylo možné smysluplně testovat hypotézy. Bhasinovy studie prokazují, že testosteron má klinicky a statisticky robustní efekt na svalovou masu a sílu. Nedokazují, že jakýkoli konkrétní tréninkový přístup je lepší nebo horší, když je testosteron přítomen. Tyto dvě věci jsou nezávislé – a záměna jedné za druhou je epistemická chyba, která v kulturistickém a silovém sportu přetrvává desítky let.