Topí se mrtvoly, nebo plavou? Věda dává překvapivou odpověď

Mrtvola ve vodě. Téma, které většina lidí automaticky přiřadí do kolonky kriminálních příběhů nebo temné medicínské kuriozity. Ve skutečnosti ale za tím, co se s lidským tělem ve vodě děje, stojí fascinující věda kombinující fyziku, biochemii a forenzní medicínu. A odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku – topí se mrtvoly, nebo plavou? – je překvapivě složitá a závisí na řadě proměnných, o nichž běžný člověk vůbec netuší.

Hustota a plíce: základ celé věci

Lidské tělo je z velké části voda. Svaly, kosti i orgány jsou napuštěné tekutinami natolik, že naše hustota je přibližně stejná jako hustota vody samotné. Proto musíme aktivně plavat, abychom se udrželi na hladině, a proto se nám to daří pouze tehdy, jsou-li plíce naplněné vzduchem. Plíce fungují jako přirozené plovákové těleso: jakmile je vyprázdníte – jako při ponoru po výdechu – začínáte klesat. Smrt tento mechanismus komplikuje. Tělo po úmrtí neztrácí vzduch z plic okamžitě a způsob, jakým člověk zemřel, hraje v celé rovnici zásadní roli.

Utopenec – tedy ten, jehož plíce se zaplnily vodou místo vzduchu – klesá ke dnu podstatně rychleji než někdo, kdo zemřel jiným způsobem. Studie publikovaná v Journal of Search and Rescue vypočítala, že u většiny kombinací proměnných trvá potopení tonutého člověka méně než sedm vteřin, přičemž nejdelší naměřený čas byl přibližně deset sekund. Delší dobu klesání vykazovaly osoby s velmi malým hrudním obvodem. Proud vody, hloubka a hustota prostředí ovlivňují, jak rychle a jak daleko od místa vstupu do vody se tělo dostane – a tato čísla jsou pro záchranné operace i forenzní vyšetřování kritická.

Slaná nebo sladká voda? Na tom záleží víc, než byste čekali

Pohyb těla ve vodě se zásadně liší podle prostředí, v němž se nachází. Mořská voda je hustší než sladká, a poskytuje proto větší vztlak. Klasická studie z roku 1977 prováděná na 98 mužích zkoumala vztlak a specifickou hmotnost lidského těla při různých objemech plic. Výsledek byl markantní: při objemu plic odpovídajícím čerstvě zemřelému člověku by v mořské vodě plavalo 69 procent mužů z výzkumného souboru, zatímco ve sladké vodě pouhých 7 procent. Jinými slovy, tělo v jezeře nebo řece má statisticky daleko větší šanci zůstat pod hladinou než tělo v moři. Tělesné složení a podíl tuku hrají svoji roli rovněž: lidé s vyšším podílem tělesného tuku jsou přirozeně vztlakovější, protože tuk je méně hustý než voda, zatímco svalová hmota a kosti hustotu těla naopak zvyšují.

Bakterie jako záchranáři: jak tělo znovu stoupá

Po smrti přestává pracovat imunitní systém – a tím se uvolňují bakterie, které za normálních okolností přísně kontroloval. Ty žijí především v lidském střevě a počtem svých buněk převyšují lidské buňky v poměru dvacet ku jedné. Bez imunitní regulace nastupuje jejich nekontrolované množení a postupné šíření celým tělem. Nejdříve metabolizují cukry na povrchu buněk, pak přecházejí na složitější sacharidy a tuky.

Metabolismus těchto bakterií produkuje vedlejší produkty – těkavé organické sloučeniny zodpovědné za charakteristický zápach mrtvoly. Část těchto plynů uniká ven, část se ale hromadí uvnitř těla. Právě tahle zachycená plynná vrstva nahrazuje funkci vyprázdněných plic: zvyšuje celkový objem těla bez nárůstu hmotnosti, čímž snižuje jeho průměrnou hustotu, a jakmile naakumulované plyny dosáhnou dostatečné úrovně, vztlak překoná gravitaci. V závislosti na teplotě vody k tomuto procesu dochází řádově v horizontu dnů. Ve velmi chladných hlubinách se rozklad může natolik zpomalit, že tělo nevypluje nikdy.

Zvláštní případ: hřbitovní vosk

Anaerobní prostředí v ponořených tkáních může za určitých podmínek způsobit i jinou transformaci, než je klasická putrefakce. Forenzní patologové dokumentují takzvanou adipoceraci – proces, při němž bakterie neúplně přeměňují tukové tkáně na voskovitou, mýdlovou hmotu nazývanou hřbitovní vosk. Tato přeměna zpomaluje další rozklad a může výrazně komplikovat odhad doby uplynulé od smrti. Z hlediska forenzního zkoumání jde o dvojsečnou zbraň: adipocere jednak lépe zachovává tkáně, jednak může poskytnout cenná vodítka o podmínkách a době, po kterou tělo leželo ve vodě.

Co se děje na hladině i pod ní

Jakmile tělo vypluje na povrch, mění se celý ekosystém rozkladu. Exponované části se stávají potravou pro mrchožrouty, plísně a řasy, někdy dochází i k mumifikaci povrchových tkání. Ponořené části podléhají jinému typu predace: vodní hmyz, korýši a v mořském prostředí i velcí živočichové jako žraloci dokážou za relativně krátkou dobu zcela odstranit měkké tkáně. Forenzní vyšetřovatelé proto musí postmortální změny interpretovat velmi opatrně, protože poranění způsobená predátory mohou věrně napodobovat traumata způsobená člověkem. Záznamy z praxe navíc dokládají, že i těla záměrně zatížená závažím dokázala za jistých podmínek vyplout – plyn je mocný.

Forenzní věda a záhady moře

Veškeré tyto poznatky mají přímý praktický dopad. Forenzní specialisté na jejich základě odhadují, jak dlouho bylo tělo ve vodě, jak dlouho se pohybovalo pod hladinou a v jakém časovém okně mohlo migrovat od místa vstupu k místu nálezu. Délka sinking time je přitom klíčová i pro záchranáře: čím déle tělo klesá, tím větší vzdálenost od výchozího bodu musejí prohledávat.

Tělo nakonec zpravidla znovu klesne poté, co naakumulované plyny uniknou a hustota se opět zvýší. Mořská forenzika tak pracuje s časovou osou plnou proměnných, kde žádný případ není úplně stejný jako jiný. Každé nové poznatky o tom, jak se lidské tělo chová ve vodě, jsou dalším nástrojem pro ty, kteří hledají oběti – a snaží se jejich blízkým dát alespoň část odpovědí.