Vikingský sluneční kámen byl považován za mýtus, dokud ho nevydalo moře

V roce 2013 při archeologickém průzkumu vraku alžbětinské válečné lodi Alderney, která se potopila u Normanských ostrovů v roce 1592, objevil koordinátor organizace Alderney Maritime Trust Steve Wright neobvyklý předmět. Podle popisu serveru Live Science ležel obdélníkový kus průhledného krystalu necelý metr od páru navigačních kružítek, tedy přesně tam, kde by dávalo smysl uchovávat další navigační pomůcku. Chemická analýza podle stejného zdroje potvrdila, že jde o takzvaný islandský vápenec, mimořádně čistou formu kalcitu, o které archeologové dlouho spekulovali jako o materiálu legendárních vikingských slunečních kamenů.

Klíčovou vlastností tohoto minerálu je jev zvaný dvojlom, tedy schopnost rozdělit jeden paprsek světla vstupující do krystalu na dva samostatné paprsky. Podle vysvětlení, které pro Live Science poskytl koordinátor Alderney Maritime Trust Mike Harrison, mají krystaly kalcitu díky svému kosočtverečnému tvaru schopnost lámat a polarizovat světlo tak, že vytvářejí zdvojený obraz, ale v jedné konkrétní poloze se tento zdvojený obraz sloučí do jednoho jasně definovaného bodu, který ukazuje přesný směr slunce, a tato vlastnost funguje i v mlze, za soumraku nebo pod zataženou oblohou.

Detailní fyzikální ověření tohoto principu provedl tým fyzika Guye Roparse z Univerzity v Rennes ve Francii, který svá zjištění publikoval v časopise Proceedings of the Royal Society A. Tým v laboratoři ozařoval alderneyský krystal částečně polarizovaným laserovým paprskem a při jeho otáčení sledoval, jak se mění intenzita obou vystupujících paprsků. Zjistili, že existuje přesně jeden úhel natočení, ve kterém jsou oba paprsky stejně jasné, a tento úhel jednoznačně odpovídá poloze slunce na obloze. Podle publikovaných výsledků dosahuje tato metoda přesnosti kolem jednoho stupně při určování azimutu slunce za soumraku a svítání, což je přesnost dostatečná pro spolehlivou oceánskou navigaci.

Pro vikingské mořeplavce mířící přes severní Atlantik na Island, do Grónska a nakonec i do Severní Ameriky mohla být podle serveru National Geographic taková přesnost rozdílem mezi úspěšnou plavbou a beznadějným zabloudivem v otevřeném oceánu. Vikingská éra, kterou historikové obvykle datují zhruba od roku 793 do roku 1066, byla obdobím, kdy severští mořeplavci pravidelně zvládali oceánské přejezdy, jaké se ostatním evropským kulturám podařilo zopakovat až o čtyři století později, a to bez magnetického kompasu, který se do Evropy dostal až ve dvanáctém století.

Ságy konkrétně popisují krále Olafa, jak za zataženého počasí konzultuje sluneční kámen, aby ověřil polohu slunce, a následné pozorování jeho tvrzení potvrdí. Po generace se tento detail bral jako básnická fikce. Fyzikální experimenty z Rennes ukázaly, že popsaný postup je fyzikálně proveditelný a prakticky funkční s obyčejným kusem islandského vápence.

Zvlášť pozoruhodné na alderneyském nálezu je to, že samotný vrak pochází z roku 1592, tedy z období vzdáleného od konce vikingské éry o více než pět set let, což naznačuje, že znalost této navigační techniky nezanikla spolu s Vikingy, ale nadále ji používali i pozdější evropští mořeplavci. Podle vědců citovaných serverem National Geographic mohl navigátor za jasného dne označit na krystalu polohu slunce a tuto značku pak použít jako referenční bod za zataženého počasí, kdy by jinak slunce nebylo vidět vůbec.

Je ale férové dodat, že přesná identita legendárního sólarsteinnu zůstává v odborné literatuře stále předmětem diskuse. Přehledová práce publikovaná v databázi PMC připomíná, že vedle kalcitu se v minulosti jako možný kandidát navrhovaly i jiné dichroické minerály, konkrétně kordierit nebo turmalín, a že jednoznačný důkaz, že právě kalcit byl oním kamenem z ság, chybí, byť nález z Alderney je zatím nejsilnějším fyzickým argumentem, jaký byl kdy objeven. Přesto kombinace archeologického nálezu, laboratorního měření a textového popisu v ságách dnes tvoří nejucelenější důkaz, že Vikingové nebyli jen šťastnými dobrodruhy plujícími naslepo, ale disponovali elegantní a překvapivě přesnou navigační technologií bez jediné pohyblivé součástky.