Vlčí hlava, liščí čelisti: proč tasmánský tygr nemohl zabíjet ovce, jak se tvrdilo

Když se do Austrálie dostali první evropští přírodovědci, byl vakovlk největším žijícím vačnatým predátorem kontinentu. Kdysi obýval rozsáhlá území, ale podle popisu na portálu IFLScience se jeho výskyt zúžil na ostrov Tasmánie, kam se nikdy nedostalo dingo, jeho hlavní konkurent na pevnině. Osadníci ho ale záhy označili za škůdce a obvinili z útoků na ovce, které v devatenáctém a na počátku dvacátého století tvořily jedno z hlavních tasmánských odvětví. Mezi lety 1830 a 1908 proto na jeho kožešinu s přestávkami platila odměna, a než se nálada obrátila a lidé si uvědomili hodnotu tohoto vrcholového predátora, bylo pozdě. Poslední známý vakovlk zemřel v roce 1936 v tasmánské zoo Beaumaris.

Nová studie týmu vedeného profesorkou Verou Weisbeckerovou z Flindersovy univerzity teď ukazuje, že i kdyby vakovlků žilo víc, dospělé ovce by pro ně jako kořist byly prakticky mimo dosah. Podle zprávy zveřejněné na portálu Scimex vakovlka lidé běžně přirovnávali k predátorům ze severní polokoule jako jsou vlci, šakali nebo lišky z čeledi psovitých, což mu vyneslo i druhové jméno cynocephalus, tedy psohlavý, ačkoli vlky a vakovlky dělí sto šedesát milionů let evoluce a jakákoli podobnost je čistě výsledkem podobných ekologických podmínek.

Klíčové zjištění se týká tvaru lebky. Spoluautor studie Douglass Rovinsky podle stejného zdroje uvedl, že ačkoli průměrný vakovlk vážil možná jen polovinu toho, co průměrný vlk, jeho nezvykle velká lebka byla zhruba stejně velká jako lebka šedého vlka, tvarem se jí ale vůbec nepodobala. Čenich vakovlka byl podle Rovinského dlouhý, štíhlý a téměř křehký, ne mohutný jako u vlka, a připomínal spíš čenich lišky nebo šakala, tedy zvířat výrazně menších, než jakých vakovlk dorůstal.

Právě délka čelisti má podle Weisbeckerové zásadní biomechanický důsledek. Čím delší je čelist, tím rychleji se pohybuje její špička při kousnutí, což zvyšuje sílu úderu, a obří lebka vakovlka podle ní sloužila právě k tomu, aby tyto síly ustála. Takové uzpůsobení je ale úplně jiné, než jaké je potřeba k přidržení kořisti příliš velké na to, aby ji predátor zabil jediným kousnutím, a v tomto ohledu byl vakovlk podle všeho velmi špatně vybavený. Podle textu na IFLScience nejbližším srovnáním pro vakovlčí čelist není žádný žijící savec, ale spíš čelist malého krokodýla.

Weisbeckerová v prohlášení pro vydavatele studie shrnula praktický důsledek přímo: šlo o vzácné zvíře už ve chvíli, kdy na něj byla vypsána odměna, a i kdyby k útokům občas docházelo, nepředstavovalo takovou hrozbu, jaká se mu přisuzovala. Připustila, že zoufalé zvíře občas sáhne i po kořisti, na kterou běžně nestačí, takže nechráněná jehňata bez dozoru rodičů pro vakovlky pravděpodobně skutečně ohrožená byla, dospělé ovce ale s největší pravděpodobností z jeho jídelníčku prakticky úplně vypadly.

Specializace na menší kořist dávala evolučně smysl už na australské pevnině, kde si vakovlk dělil ekologickou niku s mnohem hrozivěji vybaveným vačnatým lvem rodu Thylacoleo, který dokázal skolit kořist mnohonásobně větší, než byl on sám. Na Tasmánii pak podle Weisbeckerové nemělo velký smysl vyvíjet schopnost lovit větší zvířata, protože mimo dosah vakovlčích čelistí zůstávali prakticky jen emu a největší klokani, takže se specializace na běžně dostupné bandikuty, vombaty a wallaby vyplácela mnohem víc.

Za poslední dvě století má Austrálie nejhorší statistiku vymírání savců na světě, žádný jiný ztracený druh ale nezachvátil lidskou představivost tak jako vakovlk. Zvíře, na které kdysi platila odměna za hlavu, je dnes maskotem sportovních týmů, turistickou ikonou a oblíbeným motivem umělců. Pokud má jeho vyhynutí něco pozitivního, je to zvýšené environmentální povědomí, které po sobě zanechalo, byť opožděně, a nová studie k tomu teď přidává i poznání, že šlo navíc o zvíře nespravedlivě obviněné z něčeho, co jeho vlastní čelisti fyzicky vylučovaly.