Žába jako nebezpečný predátor? Ta madagaskarská mohla lovit i dinosaury

- Člověk autor: Jan Toman

Žáby sice vyhledávají masitou stravu, obvykle si ale troufnou tak maximálně na vážku. Pod pojmem predátor si představíme spíše žraloka, lva, nebo některého z dravých dinosaurů. Přesto můžeme v Jižní Americe narazit na jednu výraznou výjimku. Jsou jí žáby z rodu rohatek, které se specializují na lov drobnějších ptáků, hlodavců, ještěrek a hadů. Nepohrdnou ale ani svými příbuznými ze skupiny obojživelníků. 

Rohatka Cranwellova

Rohatka Cranwellova,zdroj: ThinkStock

Neobvyklou potravní strategii jim přitom umožňuje docela jednoduché přizpůsobení ve formě několika srostlých lebečních kostí a velkých čelistních svalů. Velmi podobně přitom byly stavěné i madagaskarské žáby ze samého konce éry dinosaurů – jen dosahovaly více než dvojnásobné velikosti! Největší z těchto žab, Beelzebufo ampinga, jejíž zkamenělinu vykopali vědci roku 1993, je se svým čtyřiceticentimetrovým tělem, masivní hlavou a vahou dobře stavěné kočky vůbec největší známou žábou, která na zemi kdy žila.

Snad s představou toho, jaké by bylo tohoto obojživelníka potkat na živo, dali vědci žábě její poněkud ďábelské jméno. To totiž můžeme přeložit jako "Belzebubova žába". I bez paktu s temnými mocnostmi se ale zajisté jednalo o impozantní tvory. Žáby dokonce dosahovaly takové velikosti, že se pro výzkumníky stalo otázkou, co mohlo tvořit jejich potravu.

Definitivní odpověď na tuto otázku přineslo až studium jejich "sestřenek" z jihoamerického kontinentu. Třebaže rohatky vlastní, podobně jako ostatní žáby, dlouhý lepkavý jazyk, ještě důležitější roli u nich při lovu hrají silné čelisti, díky kterým mohou pevně sevřít kořist velkou až jako ony samy. Poněkud děsivou "třešničkou na dortu" jsou ostré zuby, kterými je osazená jejich horní čelist. Díky nim nemá kořist možnost úniku.

Čelisti představují jeden z největších výdobytků obratlovčí evoluce. Sílu jejich stisku proto vědci testovali už u bezpočtu druhů. Vnitrodruhová i mezidruhová srovnání dospěla k závěru, že s rostoucí velikostí těla se síla stisku zvyšuje čím dál rychleji. Ani žáby, které byly v tomto ohledu testovány vůbec poprvé, nejsou výjimkou. Měření zástupci Ceratophrys cranwelli měli od devíti gramů po 150 a jejich délka sahala od čtyř do bezmála deseti centimetrů.

Největší zástupci se přitom mohli chlubit daleko silnějším stiskem, než kdyby jeho síla rostla spolu s velikostí těchto žab rovnoměrně. Úplně nejlépe ale se silou stisku korelovala šířka hlavy. Není divu. Většinu z ní totiž tvoří samotné svaly.

Největší známí zástupci rohatek by se podle zjištěné závislosti mohli silou stisku blížit zhruba 500 newtonů. Tím by lehce překonali ostatní žáby a směle se vyrovnali ostatním srovnatelně velkým obratlovcům. Vzhledem k tomu, že zkamenělé "belzebubovy žáby" vykazují velmi podobnou stavbu kostry jako rohatky, můžeme usuzovat, že i síla jejich stisku rostla s velikostí těla podobně. To by ovšem znamenalo, že jejich největší nalezení zástupci mohli kousat silou 1000 až 2000 newtonů! Přepočteno na velikost těla by se tak směle vyrovnali krokodýlům, želvám, lvům či tygrům, překonali vlky a kojoty a přiblížili se síle stisku u hyen.

Vzhledem ke složení pozdně druhohorní madagaskarské zvířeny se muselo jednat o jedny z nejvyšších predátorů. "Belzebubovy žáby" se s největší pravděpodobností živily mláďaty krokodýlů a dost možná i jejich mladšími dospělci a dalšími podobně velkými plazy. Hlavně ale mohli lovit a požírat mláďata dinosaurů. Pomyslní vládci druhohor si tak museli dávat dobrý pozor, kdo na ně číhá kdesi v bažině.

Zdroj: AK Lappin, SC Wilco, DJ Moriarty, SAR Stoeppler, SE Evans & MEH Jones (2017): Bite force in the horned frog (Ceratophrys cranwelli) with implications for extinct giant frogs. Scientific Reports, 7.

Tagy: biologie zvířata a příroda fauna a flora věda a poznání žáby

Zdroje: Vlastní