Zkáza Challengeru: Astronauti umírali při volném pádu do Atlantiku

28. 1. 2021 – 6:02 | Vesmír | Pavel Jégl | Diskuze:

Zkáza Challengeru: Astronauti umírali při volném pádu do Atlantiku
Trosky Challengeru zahalené v oblacích dýmu. | zdroj: Profimedia

Před 35 lety, 28. ledna 1986, přišla Amerika o iluzi, že její raketoplány jsou nezničitelné a že díky nim se lety do vesmíru stanou rutinní záležitostí. Tento den skončil symbol její technické vyspělosti na dně oceánu – obdobně jako kdysi  "nepotopitelný" Titanic. 

Byla to scéna, při které tisíce Američanů na mysu Canaveral a další miliony u televizních obrazovek oněměli hrůzou. Sedm desítek sekund po startu se rozpadl raketoplán Challenger a zmizel v oblacích dýmu. Z něj se postupně oddělovaly úlomky, které padaly do vod Atlantiku a zanechávaly za sebou sloupy dýmu.

Bylo to do té doby vůbec nejtragičtější dějství historie letů do vesmíru. V troskách vesmírného korábu zahynulo sedm astronautů – pět mužů a dvě ženy.

Chtěli stihnout termín

V osudný den, na který byl plánován start Challengeru, udeřil na floridském mysu Canaveral mráz. Teploty tam ráno klesly na minus čtyři stupně Celsia. Na rampě se tvořila námraza, z lodi visely rampouchy. V takových podmínkách raketoplán ještě nestartoval.

Technici společnosti Thiokol, která konstruovala a vyrobila palivové nádrže, varovali, že nízká teplota může snížit pružnost těsnění. Požádali o jeho kontrolu. Vedení vesmírné agentury NASA je však nevyslyšelo.

Tlak na dodržení data startu byl silný. Pro odklad předcházejícího letu se posunul i start Challengeru, který měl vynést na oběžnou dráhu telekomunikační satelit a astronomickou družici. Další raketoplán Columbia měl vzlétnout už 6. března, takže odklad mohl natěsnaný rozvrh rozbourat.

Ředitel letu Jesse Moore prohlásil, že vesmírná agentura a představitelé dodavatelů považují podmínky pro start za "vyhovující". Challenger tak vzletěl k bezoblačné obloze 28. ledna 1986 v 11:38 východoamerického času (v 17:38 SEČ).

Sedmdesát sekund nadšení

"Je to paráda!" křičela nadšením 14 sekund po startu letecká specialistka Judith Resniková.

Už při vzletu však zachytila kamera obláček černého dýmu na plášti jedné z nádrží. V té chvíli ale nikdo netušil, že to je znamení vážných problémů. Plamen vodíku unikající poškozeným těsněním přepaloval jeden ze spojů mezi hlavní nádrží a pomocným motorem.

Sedmdesát vteřin po startu hlásil velitel lodi Francis Scobee: "Všech je O. K., jedeme na plný plyn!".

Posledním zvukovým spojením s kabinou byl v čase T + 73 výkřik pilota Challengeru Michaela Smithe. V té chvíli se vesmírná loď ve výšce čtrnácti kilometrů roztrhla. Telemetrie se na všech 518 obrazovkách v řídícím centru v texaském Houstonu zastavila a na obrazovkách se objevilo písmeno "S". Znamenalo to statický, tedy neměnný, stav.

V řídícím centru i mezi diváky na mysu Canaveral nastalo hrobové ticho. Centrála zůstala bez telemetrických údajů, na kanále zvukového spojení se ozýval monotónní šum.

Technici upínali zrak na monitory, tušili pohromu, ve skrytu duše však chovali naději, že se Challenger vynoří nepoškozen z oblaku dýmu a pokusí se přistát. V totéž doufali diváci vyděšení obrovským výronem bělostného plynu na obloze. Marně. K zemi padaly pouze trosky.

zdroj: YouTube.com

Za několik desítek minut vyrazily do oblasti předpokládaného pádu trosek pátrací letouny, vrtulníky a lodě.

Po dalších čtyřech hodinách ředitel letu s kamennou tváří potvrdil nejhorší obavy. "Ze zpráv, které mám od záchranných oddílů vyslaných na místa předpokládaného dopadu Challengeru, nejsou náznaky, že by někdo z posádky přežil," oznámil Jesse Moore.

Smrt na hladině

Za tři týdny jedna z lodí objevila trosky palivových nádrží. Počátkem března moře vydalo trosky kabiny raketoplánu. Ležely v třicetimetrové hloubce. Ve vraku byly ostatky všech sedmi členů posádky.

NASA původně tvrdila, že posádka raketoplánu hned v prvních sekundách po výbuchu ztratila vědomí důsledkem poklesu tlaku v proražené kabině. Později však přiznala, že tato verze neplatí. Na mořském dně nalezli potápěči čtyři dýchací přístroje, tři z nich byly použité, to znamená, že astronauti si je nasadili.

Při rekonstrukci havárie dospěla vesmírná agentura k závěru, že kabina, po havárii oddělená od trupu a křídel, ještě 25 sekund setrvačností letěla vzhůru až do výšky téměř 20 kilometrů. Poté začala padat.

Životy většiny astronautů patrně ukončil až drtivý náraz kabiny raketoplánu na hladinu dvě minuty a čtyřicet pět sekund po výbuchu. Obrovské přetížení při dopadu rychlostí 334 kilometrů za hodinu nikdo z nich neměl šanci přežít.

Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že příčinou havárie byla netěsnost na pomocné raketě. Technici při montáži poškodili těsnící kroužky natřené tmelem. Dílo zkázy dokonalo mrazivé počasí, které snížilo pružnost těsnění, a tím také jeho neprodyšnost.

profimedia-0411083002 Posádka raketoplánu Challenger (zleva): Christa McAuliffeová, Gregory Jarvis, Judith Resniková, Dick Scobee, Ronald McNair, Mike Smith a Ellison Onizuka. | zdroj: Profimedia

Plamen vycházející z netěsnícího místa přepálil spojovací tyč mezi motorem pomocné rakety a hlavní nádrží. Tyč potom narazila do nádrže a prorazila ji. Nádrž vybuchla. Do ovzduší se vylil kapalný kyslík a vodík, který vytvořil obrovskou plynovou kouli. Kabina Challengeru se při výbuchu odtrhla od zbytku raketoplánu.

Další hřebík do rakve raketoplánů

Po katastrofě přerušila NASA lety raketoplánů až do roku 1988. Konstruktéři upravili palivové nádrže včetně těsnících ploch a vesmírná agentura zpřísnila podmínky pro start. Důsledkem byly časté odklady startů.

Ani to však nedokázalo odvrátit katastrofu dalšího z flotily raketoplánů – Columbie, která se roztrhla při přistání prvního února 2003. O osm roků později se třicetiletá éra raketoplánů završila posledním letem Atlantisu.

Raketoplány dodnes nemají následovníky. Pouze jejich zmenšenou bezpilotní verzi využívá Pentagon.

Zdroje:

Nejnovější články