Zlom uprostřed Ameriky mlčí přes 200 let. Podle vědců to nemusí trvat věčně

Mezi prosincem 1811 a únorem 1812 zasáhla oblast kolem New Madridu série otřesů tak silných, že rozezněly zvony v Nové Anglii, dočasně obrátily tok řeky Mississippi a připravily o život nejméně tisíc lidí, přičemž skutečné číslo bylo pravděpodobně vyšší. Na rozdíl od většiny zemětřesení, k nimž dochází na hranicích tektonických desek, jde v případě New Madridu o takzvaný nitrodeskový zlom, tedy poruchu uvnitř samotné severoamerické desky, jejíž příčina zůstává vědecky nejasná.

Jak by podobná událost vypadala dnes, popsala rozsáhlá studie z října 2009, kterou pro americký Federální úřad pro řízení mimořádných událostí vypracoval tým vedený Amrem Elnashaiem z Illinoiské univerzity ve spolupráci s Virginia Tech a George Washington University. Podle samotné zprávy Střediska MAE by opakování newmadridských zemětřesení poškodilo 715 000 budov, vyžádalo si opravu 3 500 mostů, způsobilo 425 000 poruch a úniků na vodovodních potrubích a připravilo o elektřinu přes dva a půl milionu domácností napříč osmi státy. Nejhůř zasaženy by byly Tennessee, Arkansas a Missouri, zatímco Illinois a Kentucky by utrpěly škody o něco mírnější.

Lidská cena scénáře je stejně tvrdá jako ta materiální. Podle stejné zprávy by si katastrofa vyžádala kolem 86 000 zraněných a mrtvých, poškodila by přes sto třicet nemocnic a na místo by muselo vyrazit zhruba 42 000 záchranářů rozdělených do 1500 týmů. Tři dny po zemětřesení by podle odhadu zůstalo bez domova 7,2 milionu lidí, dva miliony z nich by potřebovaly nouzové přístřeší, a celkové přímé ekonomické ztráty by dosáhly téměř 300 miliard dolarů, s nepřímými ztrátami až dvojnásobnými.

Právě kvůli tomuto scénáři mají státy v dosahu zlomu vlastní krizové plány a pravidelná setkání věnovaná přípravě. Na letošním Missourském zemětřesném summitu řešili zákonodárci, jak by stát, který by byl mezi nejpostiženějšími, na katastrofu reagoval. Mark Marberry, zástupce okresu Ste. Genevieve, pro místní list Ste. Genevieve Herald popsal, že první reakce by musela probíhat vzduchem, protože značná část infrastruktury by byla zničena, a do postižené oblasti by proudily jednotky Národní gardy Missouri i letectva přes nedaleké letiště Rolla.

Otázka, jak brzy by se něco takového mohlo skutečně stát, ale zůstává mezi vědci sporná. Geolog Seth Stein ze Severozápadní univerzity spolu s kolegou Ericem Calaisem z Purdueovy univerzity pomocí přesných GPS měření zjistil, že se půda kolem newmadridského zlomu posouvá rychlostí menší než 0,2 milimetru za rok, což je řádově méně než tempo pohybu kalifornského zlomu San Andreas. Podle Steina to naznačuje, že dnešní drobné otřesy v regionu mohou být jen doznívající následné otřesy původní katastrofy z let 1811 a 1812, a že zlom postupně ztrácí energii potřebnou k dalšímu velkému zemětřesení.

Americký geologický ústav USGS s tímto závěrem nesouhlasí. Podle oficiální stránky USGS věnované newmadridské seismické zóně odhaduje úřad pravděpodobnost zemětřesení o síle 6,0 nebo větší na 25 až 40 procent během příštích padesáti let, zatímco šance na přesné zopakování sekvence z let 1811 a 1812 činí zhruba 7 až 10 procent za stejné období. Newmadridská zóna přitom podle úřadu i dnes zaznamenává kolem dvou set otřesů ročně, většinou příliš slabých na to, aby je člověk vůbec ucítil.

Spor mezi táborem, který zlom považuje za dohasínající, a úřadem, který ho stále řadí mezi hlavní seizmická rizika Spojených států, zatím nemá jasného vítěze. Obě strany se přitom shodují aspoň v jednom: přesně předpovědět, kdy k dalšímu velkému zemětřesení dojde, neumí ani jedna z nich. Dokud se spor nevyřeší, státy uprostřed kontinentu raději pokračují v přípravě na scénář, který by, pokud by nastal, změnil krajinu osmi států během několika minut, tak jako se to stalo už jednou, dávno předtím, než tam někdo postavil první most.