Koneckonců, žádný z projektů, které se aktuálně věnují Jupiterovu měsíci, není zaměřen na přímé hledání živých tvorů. Nakonec ale oznámili objev, který se svým významem v podstatě blíží odhalení mimozemských organismů.

Přinejmenším by k němu totiž mohl vést - podpovrchový oceán měsíce Europa je podle posledních poznatků v kontaktu s povrchem a jeho voda je ve formě gejzírů vyvrhována do kosmu. Na vrtání do ledu tedy můžeme zapomenout. Stačilo by proletět kolem a nasbírat pár vzorků…

Ledové kry, mimozemský oceán a vodní gejzíry 

Jupiterův měsíc Europa je jedním z nejvíce fascinujících objektů ve Sluneční soustavě. Svou velikostí nedosahuje ani průměru pozemského Měsíce. Složitostí vnitřní stavby, intenzivní aktivitou a skrytými možnostmi ho ale mnohonásobně předčí. Už první sondy, které proletěly kolem, nafotily bělostný povrch rozrytý spletí rudých čar, prasklin a hřbetů. Žádná mrtvá pustina posetá krátery.

Povrch Europy ze všeho nejvíc připomínal polární moře pokryté praskajícími a neustále se přeskupujícími ledovými krami. Tušenou přítomnost podpovrchového oceánu potvrdila následná měření magnetického pole. Vodivá vrstva slané vody se totiž chová jako jedno obrovské dynamo a právě jeho projevy sondy zaznamenaly.

Přítomnost podpovrchového oceánu na Europě je tedy známá už desítky let. Odkud se ale na oběžné dráze Jupitera – v místech, kam dopadá v porovnání se Zemí necelá dvacetina slunečního záření – vzala tekutá voda?

Za všechno může obří planeta Jupiter, respektive její gravitace. Stejně jako na Zemi způsobuje Měsíc svou přitažlivostí příliv a odliv, také Jupiter působí na všechna tělesa ve své blízkosti. Europa je při svém oběhu kolem Jupitera gravitační silou planety silně deformována, vznikající tlaky vedou ke tření hornin a energie se následně mění na tepelnou.

Určitou měrou ale k existenci tekutého oceánu zřejmě přispívá i rozpad radioaktivních prvků v nitru měsíce. Hloubka oceánu, jeho chemické složení a další parametry, stejně jako tloušťka a struktura tlusté ledové kůry na povrchu Europy ale donedávna zůstávaly v rovině spekulací.

Nečekaný přelomový objev

Nejnovější objevy zprostředkované Hubbleovým vesmírným dalekohledem ale na Europu a její oceán vrhají čerstvé světlo. Původním cílem výzkumného projektu bylo prostřednictvím pozorování Europy v UV světle prozkoumat, jestli má měsíc nějakou atmosféru a případně zjistit její složení. Postup byl mimochodem stejný, jako u zkoumání planet obíhajících cizí hvězdy.

Badatelé si počkali, až bude Europa přecházet přes Jupiterův kotouč, a následně sledovali, jestli se nad jejím povrchem světlo odražené Jupiterem rozvlní a zda se změní jeho barva. Každý plyn totiž blokuje světlo jiných vlnových délek a podle změn přicházejícího světla tak lze odhadnout chemické složení atmosféry.

Nakonec si ale výzkumníci povšimli něčeho daleko významnějšího – hned při třech pozorováních z deseti se na jižní polokouli objevily prstovité výběžky materiálu směřující od planety. Jejich tvar byl výmluvný. Téměř jistě šlo o výtrysky materiálu, v tomto případě gejzíry tekuté vody.

zdroj: NASA

Pozorování gejzírů na povrchu Europy je přelomové hned z několika důvodů. Naznačuje totiž, že kůra měsíce nemusí být tak tlustá a neprostupná, jak vyplývá z některých počítačových modelů. Povrchové vrstvy Europy jsou očividně velmi aktivní a při vytváření povrchových zlomů a prasklin se tekutá voda běžně dostává do kontaktu s vnějším prostředím. Případné provrtání se z povrchu do podložního oceánu by tak nemuselo být zcela mimo lidské možnosti.

K tomu nejdůležitějšímu ale zřejmě nebude třeba vrtat vůbec! Voda totiž nad povrch přímo tryská, přičemž jednotlivé gejzíry mohou dosáhnout výšky až 200 kilometrů. Teoreticky by tak stačilo proletět kolem a vzorky tekutého oceánu si prostě nasbírat.

Konečně mimozemský život?

Rovněž se zdá čím dál pravděpodobnější, že na dně probíhá nezanedbatelná geologická aktivita, která vede k výměně energie a živin mezi podložím a masou vody. Hypotetické organismy by tak měly z čeho vycházet. Už dříve také bylo navrženo, že by organismy mohly přežívat poblíž povrchu skryté v prasklinách občas zalévaných teplejší vodou, a využívat k fotosyntéze toho mála slunečního záření, které na povrch Europy dopadá. Intenzita slunečního záření v okolí Jupitera by totiž stačila i některým pozemským mikroorganismům.

Europa není prvním objektem Sluneční soustavy, kde se výzkumníkům podařilo zdokumentovat gejzíry vody z podpovrchového oceánu. Velmi podobné jevy se vykytují i na Saturnově měsíci Enceladus, který se právě díky lehčí dostupnosti vnitřního materiálu dostal v posledních letech do hledáčku astrobiologů.

Enceladus je ovšem ještě menší než Europa a jeho podpovrchový oceán pravděpodobně neobepíná celé těleso. Zřejmě také není příliš starý, protože jezera tekuté vody mohou pod povrchem Enceladu opakovaně vznikat a zanikat. Mohl by tak napovědět leccos o vzniku života, není ale příliš pravděpodobné, že by hostil živé organismy.

Zato s Europou může být všechno jinak. Její podpovrchový oceán je velký a dlouhověký, přičemž mezi ním, jeho dnem a povrchem planety očividně dochází k výměně látek a energie. Jestli se někde ve Sluneční soustavě, samozřejmě s výjimkou Země, vyskytuje život, Europa je žhavým kandidátem.

Měli bychom tedy urychleně začít připravovat vědecké sondy zamířené na Europu? Vědecké projekty zaměřené na výzkum tohoto měsíce nepochybně posílí. V cestě nám ale pořád stojí několik překážek. Okolí Jupitera je například charakteristické mimořádně intenzivní radiací.

Zatím lze jen těžko odhadnout, v jakém stavu by mohly být vzorky vyvržené z Europského oceánu a zda by smrtící radiace všechny přítomné látky nerozlámala a nezměnila k nepoznání. I tak by z nich ale šlo leccos vyčíst. Stejně tak jsou zatím v plenkách sondy uzpůsobené k návratu vzorků. I přes všechny možné zádrhele si ale Europa naši pozornost jistojistě zaslouží.