Bývaly časy, kdy komety na obloze děsily naše předky. Ti si totiž ve své neznalosti s jejich příletem spojovali předzvěst různých pohrom. Dnes už víme, že jde o vesmírné nomády z prachu a zmrzlých plynů, přitahované do nitra sluneční soustavy gravitací naší mateřské hvězdy.

Právě přiblížení ke Slunci kometu ohřeje do míry, kdy se z jejího povrchu začnou plyny a prach postupně odpařovat a vytvářejí za sebou stopu, pozorovatelnou i ze Země – kometární ohon.

Naprosto ukázkový předvedla v polovině 60. let minulého století kometa Ikeya-Seki. Na dobové fotografii zapózovala amatérskému astronomovi Maynardovi Pittendreighovi.

zdroj: wikipedia

O desetiletí později se na večerní obloze předvedla kometa West a byl to úkaz vpravdě výjimečný – v rámci své oběžné dráhy se k nám vrátí za zhruba 550 tisíc let.

zdroj: ESO

Zato o dalších deset nato let přiletěla na své pravidelné okružní jízdě možná nejslavnější kometa vůbec, kometa Halleyova. Té trvá oběh „pouhých“ šestasedmdesát let a při jejím návratu v roce 1986 se stala první, kterou jsme si prohlédli zblízka. Unikátní snímek jejího jádra pořídila sonda Giotto.

zdroj: ESA

Kometární jádra se sice tváří jako šedé myši, ale pod jejich povrchem mohou probíhat napínavé jevy. V případě komety Holmes došlo v roce 2007 pravděpodobně k výbuchu plynů, nashromážděných uvnitř jádra. Únik plynů rozzářil do té doby nenápadnou kometu do podoby, viditelné i pouhým okem.

zdroj: apod.nasa.gov Foto: Ivan Eder

Velkou parádu předvedla také vlasatice Hyakutake, která roku 1996 těsně prosvištěla kolem Země – minula nás o něco málo přes 10 000 kilometrů a ve svém ohonu shodou náhod vykoupala sondu Ulysses, z jejíchž měření byla posléze určena jeho délka: 570 milionů km!

zdroj: apod.nasa.gov Foto: Rick Scott and Joe Orman

Dalším fantastickým ocasem disponovala kometa Lovejoy, která před třemi lety nadělila astronomům na Vánoce sebe sama. Její nejkrásnější portrét ale pořídil kosmonaut Dan Burbank, který kometu vyfotil dva dny před Štědrým večerem z paluby Mezinárodní vesmírné stanice.

zdroj: NASA

Aby té sváteční radosti nebylo málo, kometa si to pak namířila skrze sluneční koronu a předvedla obdivuhodnou výdrž. Zhruba hodinový průlet teplotami přes milion °C přežila v jednom kuse, i když zadarmo to nebylo – v koroně přišla o 90 % své hmoty. Celý průlet si můžete prohlédnout na složených snímcích ze slunečních družic STEREO a SDO.

zdroj: NASA

Osud celé řady komet končí právě ve Slunci, ale srazit se mohou také s dalšími tělesy sluneční soustavy. Druhým největším je Jupiter, který také dokáže svou přitažlivostí pošťouchnout komety, vznášející se v tzv. Oortově oblaku (tvořeném „smetím“, které zbylo po zformování sluneční soustavy, a které naši soustavu obklopuje). V případě rozlámané komety Shoemaker-Levy se mu to ale moc nevyplatilo, protože její až dvoukilometrové úlomky stáhl v červenci 1994 přímo proti sobě.

zdroj: NASA

Plynného obra samozřejmě jen tak něco nerozhází, ale kometa i tak dokázala napáchat solidní paseku. Stopy po dopadu byly viditelné ještě několik měsíců poté. Podobné kometární bombardování by v případě Země znamenalo celosvětovou katastrofu.

zdroj: NASA

Abychom ale nekončili tak morbidně, uzavřeme náš výlet za kometami překrásnou ilustrací z konce 19. století, zobrazující Velkou kometu roku 1861. Ilustrace pochází z německého obrazového atlasu vesmíru a dobové záznamy uvádějí, že ohon komety dosahoval „přes půl nebeské báně“.

zdroj: wikipedia

Jak moc tehdejší pozorovatelé (nebo kronikáři) přeháněli si budeme moci ověřit za pouhých 400 let, kdy se má kometa vrátit. Lze jen doufat, že nás do té doby stihne navštívit celá řada jejích podobně velkolepých kolegyň!