Vše se ale rázem mění v situaci, kdy se věci nebo zvířata začnou lidem podobat až příliš. Jen máloco v lidech vyvolává takové znepokojení jako šimpanzi chodící po dvou a kouřící cigarety, nebo roboti se zdánlivě lidskými, ale nepřirozeně rozpohybovanými obličeji.

Dlouhá řada uměleckých využití tohoto fenoménu sahající od Planety opic, přes zombie horory až po Já, robot mluví za vše. "Na první pohled podezřelí" jsou i lidé, kteří postrádají některý z atributů všeobecně pokládaných za lidské – například emoce. Takové věci a bytosti, ze kterých nám vstávají chlupy na krku, bychom nejraději bezpečně zavřeli, odstranili, rozbili, nebo alespoň odsunuli někam stranou.

Tento pozoruhodný fenomén pojmenoval už v 70. letech 20. století japonský robotik Masahiro Mori jako uncanny valley, což se do češtiny překládá poněkud nešťastně jako strašidelné údolí – prudký propad a následný zdvih na jinak stabilně rostoucí křivce našeho vztahu k věcem a bytostem stále více připomínajícím lidi.

Ve světě stále se zdokonalujících umělých inteligencí, jejich virtuálních reprezentací, počítačových animací, robotů a nastupující automatizace jde o psychologický fenomén neobyčejné důležitosti. Přesto dodnes nedokázal nikdo definitivně odpovědět na otázku, proč se lidé štítí věcí a bytostí, které je jasně, ale nikoli dokonale, připomínají.

Hraniční bytosti

Neexistuje žádný jednoduchý důvod, proč by nás měl robot s umělou tváří znepokojovat více než jeho druh ve tvaru železné krabice. Pro vysvětlení "strašidelného" fenoménu bylo navrženo mnoho různých vysvětlení. Nelze vyloučit, že vyplývá z našeho odporu k mrtvým a rozkládajícím se tělům, která mohou být zdrojem patogenů a parazitů, nebo nám jednoduše připomínají vlastní smrtelnost. Možná se nevědomky bojíme entit, které by nás jednou mohly nahradit.

Nelze vyloučit ani to, že náš odpor k těmto entitám vyplývá z hluboce zakořeněné nevědomé nedůvěry k neobvykle se chovajícím psychopatům, nebo obecně nevypočitatelným entitám, jejichž chování nedokážeme jednoduše předvídat.

Určitou variací na toto vysvětlení je potom hypotéza, že se nám nevědomě příčí hraniční věci a bytosti, které nedokážeme jasně zaškatulkovat – mezi inteligentní či neinteligentní, živé či neživé. Ne nadarmo německý psycholog Ernst Jentsch už na počátku 20. století vymezil jako hlavní zdroj "zlověstnosti" věcí a bytostí spíše jejich nepříjemnou povědomost než naprostou cizost, a zejména naši nejistotu ohledně toho, jestli jsou živé, nebo neživé.

Z novějších poznatků vyplývá, že by fenomén uncanny valley mohla vyvolávat nejen vizuální podobnost různých výtvorů lidem, ale také jejich domnělé či skutečné mentální vlastnosti. Jinými slovy, obyčejný telefon nikomu zlověstný nepřipadá. Osobní asistentka ve smartphonu je nám spíše sympatická – ale jen do doby, než začne cítit emoce, nebo cíleně a kreativně řešit problémy.

Vědecký pokus

Sílu a povahu "zlověstné povědomosti" ve vztahu k mentálním vlastnostem nejnověji testovala dvojice německých vědců. K tomuto účelu výzkumníci využili brýle určené pro 3D virtuální realitu, trojdimenzionální simulaci rozhovoru mezi dvěma lidmi a cílenou manipulaci pokusnými osobami.

Sedmadevadesáti pokusným osobám výzkumníci do brýlí pustili trojdimenzionální animaci dvou osob, které se setkají na ulici a vedou běžný rozhovor na téma momentálních pocitů, počasí, hladu a dalších "bezvýznamných" každodenních maličkostí.

Jedné části účastníků pokusu ovšem před pokusem sdělili, že budou sledovat virtuální setkání dvou živých lidí čtoucích předem napsaný scénář, druhé části, že se jedná o improvizovaný rozhovor dvou lidí, třetí části, že jde o rozhovor napsaný počítačem a poslední čtvrtině, že jde o hovor dvou virtuálních entit oplývajících základy umělé inteligence. Ve falešné domněnce navíc pokusné osoby různými cestami ještě utvrdili.

Přesně podle očekávání - a na to, že šlo o mladé, techniku běžně využívající studenty, až překvapivě výrazně - se ve čtyřech testovacích skupinách lišilo hodnocení interagujících entit. Ačkoli se 3D videa mezi sebou nijak nelišila, lidé přesvědčení o tom, že sledovali o improvizovaný rozhovor dvou živých osob, entitám přiřazovaly větší autonomii než pokusné osoby ze skupiny utvrzené v tom, že sledovali jen čtení scénáře. Stejně tak lidé přiřazovali větší autonomii virtuálním entitám, které považovali za umělé inteligence.

Robotičtí strašáci

Podobně dopadlo i hodnocení emocionality hovořících entit, s tím rozdílem, že tentokrát lidé považovali za stejně emocionální domnělé volně hovořící lidi i lidi čtoucí scénář. Domnělým umělým inteligencím nicméně přiřazovali účastníci ze čtvrté skupiny takřka stejnou emocionalitu, jako účastníci z prvních dvou skupin lidem.

Spontánně hovořící lidé účastníkům pokusu připadali méně "děsiví" než lidé donucení číst scénář. U pokusných skupin přesvědčených o tom, že má hovor na záznamu původ v počítači, nicméně dopadly výsledky přesně opačně.

Hovořící umělé inteligence děsily lidi víc než představa, že jde o rozhovor pasivně vygenerovaný někdy předem. Interakce mezi všemi faktory byla vysoce průkazná. U hodnocení atraktivity hovořících entit a jejich podobnosti živým lidem se přitom žádné průkazné rozdíly mezi pokusnými skupinami neukázaly.

Úzkost vyplývající ze značné, ale ne dokonalé, psychické podobnosti lidem se očividně řídí podle podobných pravidel, jako úzkost vyplývající z podoby fyzické. Ještě výrazněji by se navíc mohla projevit u starších pokusných osob či příslušníků z jiných sociálních vrstev či geografických oblastí. S efektem uncanny valley bude tedy třeba počítat i v oblasti mentálních schopností umělých lidských výtvorů.