Dvoustraně souměrní živočichové, tj. všichni živočichové s výjimkou žahavců – medúz, korálů a jejich příbuzných – mořských hub a jim blízkých velice jednoduchých mnohobuněčných tvorů, se dělí na dvě hlavní skupiny. Lidé, všichni obratlovci a jejich nejbližší příbuzní náleží, pro někoho možná trochu překvapivě, do příbuzenstva vakovitých sumek, ostnokožců – mořských hvězdic, lilijic nebo ježků – červovitých žaludovců a několika dalších, ještě podivnějších, skupin. 

Druhá velká linie potom zahrnuje všechny zbývající "bezobratlé" živočichy od členovců, přes kroužkovce a měkkýše až po řadu exotických a málo známých tvorů.

Obratlovci se spolu se svým příbuzenstvem vyznačují několika unikátními vlastnostmi. Zřejmě nejvýznamnější z nich - ta, která jim dokonce dala jméno - se týká individuálního vývoje. V raných stádiích vývoje zárodku se u nich totiž vytváří vakovité střevo s jedním vstupem, který se ale následně zavírá a ústní otvor se prolamuje na opačné straně. Celá skupina proto byla pojmenována druhoústí.

První kroky, nebo spíše tempa, druhoústých na povrchu naší planety jsou zahaleny tajemstvím. Jejich společný předek byl zřejmě velmi drobný, nenápadný, pravděpodobně měl měkké tělo bez krunýře a obýval svět před více než půlmiliardou let. Jinými slovy v době, kdy se mnohobuněčné organismy a jejich bohaté ekosystémy teprve začínaly rozvíjet. Pátrání po něm, stejně jako pátrání po raných předchůdcích všech hlavních linií mnohobuněčných živočichů, tedy připomíná hledání jehly v kupce sena o velikosti Země.

Přelomový objev

Vzhledem k těmto obtížím se týmu čínských a britských paleontologů nedávno podařil doslova průlomový objev. Na nalezišti Čang-ťia-kou v jižní Číně, které je proslulé svou kapacitou zachovávat i zkameněliny drobných měkkotělých tvorů, objevili zhruba milimetrové váčky, které se při důkladnějším průzkumu ukázaly být zbytky živočichů.

Objevený druh dostal jméno Saccorhytus coronarius, což je možné volně přeložit jako "rýhovaný váček s korunovitými ústy". Toto pojmenování se ukázalo vzhledem ke stavbě organismu jako velice výstižné. Opravdu šlo o drobné váčky s dvojitou stěnou a jedním velkým ústním otvorem korunovaným dvěma řadami skládané tělní stěny.

Důležitější je ovšem fakt, že tyto váčky byly dvoustraně souměrné a na každé straně jejich těla se otevíraly čtyři nápadné otvory. Právě tato stavba je charakteristická pro druhoústé živočichy. Z těchto pevně rozmístěných otvorů se v průběhu evoluce mohly vyvinout žaberní štěrbiny – struktury jejichž pozůstatky neseme ve svém těle i my sami.

Kupříkladu kůstky středního ucha mají původ ve vyztužených obloucích mezi prvními dvěma žaberními štěrbinami. Štěrbiny a žaberní oblouky ale sehrály důležitou roli ve vývoji celé obličejové části lebky, krku a spojených orgánů.

Přímí předchůdci člověka?

Kromě těchto důležitých znaků se váčky zřejmě mohly chlubit také jednoduchými smyslovými štěty a orgány. Vzhledem k tomu, že všechny nalezené pozůstatky dosahovaly srovnatelné velikosti a byly pokryté silnou ochrannou vrstvou, se zdá pravděpodobnější, že šlo spíše o dospělé jedince než larvální stádia nějakých dosud neznámých organismů.

Drobné váčky zřejmě obývaly vrchní vrstvy usazenin. Některé výrůstky na tělní stěně mohly vylučovat lepivou látku, kterou se organismy přichycovaly k podkladu. V našich podmínkách si tedy můžeme představit, že žily například mezi zrnky písku. Život u dna se vůbec zdá pravděpodobnější, než jejich volný pohyb ve vodním sloupci. S jistotou ale nelze vyloučit ani jednu z variant.

Zdá se také pravděpodobné, že neměly žádný řitní otvor a živily se nasáváním vody a jejím filtrováním přes osm postranních pórů, které mohly teoreticky sloužit i k vylučování odpadního materiálu. Žádná velká sláva to tedy nebyla. Každá evoluční linie ale musela někde začínat.

A jak je to s jejich příbuzností k člověku? Takřka jistě můžeme vyloučit, že byly našimi přímými předchůdci. Pomyslný strom života je velmi košatý a kambrické svraštělé váčky s největší pravděpodobností tvořily nějakou postranní větev druhoústých živočichů.

To ovšem neznamená, že se tito naši bratranci nemohli našim přímým předkům výrazně podobat. Jejich studium v každém případě umožňuje poodhalit, jak mohl vypadat společný předek všech druhoústých živočichů.

Zdroj: J Han, S Conway Morris, Q Ou, D Shu & H Huang (2017): Meiofaunal deuterostomes from the basal Cambrian of Shaanxi (China). Nature, online.