Pachuť koriandru lze jen obtížně vysvětlit těm, kterým tatáž zelená rostlina v pokrmech nevadí. Obvykle se připodobňuje k „chuti“ mýdla, ale i autor tohoto textu může doložit, že takové přirovnání je zhola nedostatečné.

Stojí za podobným ošklíbáním vybíravost? Vůbec ne: pokud se vám koriandr příčí, můžete poděkovat genu s označením OR6A2. Jeho variace se starají o čichovou recepci a v tomhle případě reagují s organickými sloučeninami, obsaženými v koriandru.

zdroj: wader

V největší míře jde konkrétně o tzv. aldehydy – tytéž, které najdete v mýdlech, ale také ve výměšcích některých brouků. A jsme doma! Název koriandru totiž pochází ze starořeckého výrazu pro štěnici. Kdo by si na něčem takovém dokázal pochutnat?!

Lidé, kteří to nezvládnou, jsou obětí procesu, jakým mozek pracuje s chutěmi. Kdykoli něco ochutnáte, mozek si informaci o chuti rychle přebere a snaží se najít její místo ve vaší dosavadní zkušenosti.

V případě koriandru, který ještě ve středověku evropská kuchyně dobře znala a používala, ale posléze z ní vymizel, mají dotyční jakožto Evropané smůlu: jejich mozek si neznámou chuť spojí s nejbližším možným výsledkem. A díky výše uvedeným aldehydům tak nenajde žádnou pochoutku, ale – mýdlo.

zdroj: pelican

Dobrou zprávou pro všechny koriandrofoby je nicméně skutečnost, že pokud dají koriandru opakovaně šanci, mozek se ho může naučit asociovat jinak. Jestli to ale stojí za přemáhání přijmout jednu z nejodpornějších chutí na téhle planetě, to už necháváme na posouzení každého odpůrce koriandru zvlášť.