Raketové motory totiž nepohání jen rakety vzhůru ke hvězdám. Během každého startu vypouštějí oblak výfukových plynů obsahujících černý uhlík, kovové částice a v mnoha případech i plynný chlór.

Není to tak, že by se tyto částice neškodně rozptýlily – integrují s molekulami ozonu tvořícími kritickou ochranou vrstvu ve stratosféře, čímž ochraňují život před škodlivým ultrafialovým zářením (UV záření).

Pokrok může přijít vniveč

Ozonová díra nad Antarktidou mizí. Plné zotavení přirozeného štítu Země v této oblasti se očekává do roku 2066. Díra nad Arktidou by měla zmizet do roku 2045. Za tento úspěch vděčíme Montrealskému protokolu o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.

Nová studie však varuje, že tento pozitivní trend by mohl zastavit či dokonce zvrátit nárůst startů raket do vesmíru.

„Rychlý nárůst počtu startů raket po celém světě by mohl zpomalit obnovu životně důležité ozonové vrstvy,“ připustil Sandro Vattioni z ETH Zurich.

Současné dopady startů sice označil za mírné, kumulativní efekt však podle něj není zanedbatelný.

Ozonová vrstva je tenčí o 2 procenta v porovnání před zákazem škodlivých chemikálií. Pokud by počet startů vzrostl na přibližně 2 040 ročně, globální hladiny ozónu by se mohly podle projekcí ztenčit o 0,29 procenta a nad Antarktidou až o 4 procenta.

Malé změny s velkými dopady

Výzkum varuje, že i když se tato procenta mohou zdát bezvýznamnými, i malé změny mohou mít katastrofální důsledky pro ekosystémy.

Podle výzkumu jsou nejhorší tuhá paliva, menší škody pak působí kryogenní paliva, která se však kvůli nákladům a složitosti výroby používají mnohem méně.

Musíme regulovat starty raket, vyplývá z práce.