Lunární stanice má totiž testovat absolutní spolehlivost kritických kosmických systémů vně ochrany Země. Ten, kdo úspěšně vybuduje takto fortelné plavidlo, nejspíše získá i tendr na marťanskou loď. Naopak jakákoliv hypotetická nehoda na lunární stanici by mohla plány NASA na let k Marsu zcela vymazat.

Odrazový můstek Měsíc

Ambice NASA na lunární základnu nejsou až tak nové. Již několik měsíců se ví, že o návrh stanice bude zápasit šest společností. Kromě tradičních matadorů Boeing a Lockheed jsou mezi nimi i relativní nováčci jako Sierra Nevada, Orbital ATK, Bigelow Aerospace a NanoRacks.

Zřejmě největší šanci budou mít návrhy prvních dvou největších korporací – Boeing sám již spolupracuje s NASA na obří raketě SLS, která má celý vzdálené horizonty otevřít, a slibuje zkompletování stanice během čtyři jejích startů.

Varianta z dílny Orbital ATK je podobná, stavíc na úspěchu zásobovací lodi Cygnus. Nakonec je k dispozici i inovátorský návrhl Bigelow, tedy společnosti, která od loňského roku testuje na Mezinárodní vesmírné stanici svůj malý nafukovací modul. Bigelow by rád k Měsíci poslal jeho větší verzi nabízející v základním režimu 330 metrů krychlových prostoru - tedy více, než co slibují konkurenti. Výhodou je, že Bigelow by si vystačil se slabšími raketami.

Je však možné, že ve snaze "uchlácholit" veřejnost NASA vybere více než jeden koncept. Něco podobného se ostatně stalo, když agentura zadala veřejnou zakázku pro soukromou kosmickou loď, jenž má v budoucnu zásobovat Mezinárodní vesmírnou stanici novými posádkami - kromě připravované lodi Dragon V2 populární společnosti SpaceX získal zakázku i Boeing s lodí Starliner CST-100. Přitom kritici vytýkali NASA, že nesáhla i po malém raketoplánu Dream Chaser od Sierra Nevada Corporation.

Podobně již nyní zásobovací lodě, které pravidelně míří k Mezinárodní vesmírné stanici, pocházejí z projekčních kanceláří více společností.

Novinkou je však význam, který NASA vkládá ve stanici. Deep Space Gateway má údajně cílit na znovupoužitelnost všech komponentů – stanice má disponovat možností připojit i evropské moduly, stejně jako port pro případná ruská plavidla. Základna by měla fungovat v zásadě jako jakési "parkoviště" pro různé typy lodí a jejich zásobování pro mise v hlubokém vesmíru.

Nejde o nijak nápad, již řadu desetiletí kosmičtí plánovači mluví o tom, že jakási "benzínka" dále od Země by moha výrazně zlevnit cenu kosmického programu díky znovuvyužití již existujících plavidel.

Koncept lunární stanice má však rovněž několik problémů. V první řadě momentálně konkuruje lunární povrchové základně, kterou už po několik let navrhuje Evropská kosmická agentura. Idea ESA, spoléhající na robotický 3D tisk konstrukcí ještě před příletem člověka, nedávno zaujal i Čínu. Není tak vůbec jisté, nakolik budou obě země chtít spolupracovat na základně létající kolem Měsíce.

Teoreticky je samozřejmě možné, že by se oba systémy mohly doplňovat – výzkumníci letící na povrch Měsíce by přestupovali na orbitální lunární stanici NASA. V praxi by však podobný systém mohl být zbytečně složitý. ESA sama svou lunární základnu nepostaví, takže kvůli přetahování států od jednoho projektu ke druhému hrozí, že nakonec nevznikne ani jeden. NASA rovněž doufá, že jí se stavbou lunární stanice pomůžou mezinárodní partneři...

Brána, která není bránou

O něco více zneklidňující je současná absence tendru podpůrných plavidel. Samotná lunární základna lety k Marsu nijak nezlevní, pokud nebude podporovat levné zásobování ze Země. Jak už zaznělo, rakety samotné jsou drahé, ale palivo je levné. A pokud už by měla sloužit jako "parkoviště", bylo by potřeba, aby její koncept kráčel ruku v ruce s vývojem levných "cisteren", které budou létat ze Země. Je možné, že NASA tendr na levné zásobovací lodě plánuje, popřípadě v ně překová již vyvíjené moduly, momentálně však nic z toho neoznámila.

Chuť držet se s ambicemi u země nakonec číší i z celého návrhu lunární stanice. NASA mohla zrovna tak protlačit exotičtější řešení spoléhající třeba na produkci paliva či komponentů z místních zdrojů (podobně jako plánuje povrchová základna ESA) či chtít vybudovat stanici na bázi slavného konceptu Lunar Cycler od astronauta Buzze Aldrina – Cycler by jako modul na eliptické dráze obíhal společně Zemi i Měsíc a k oběma tělesům by se přiblížil zhruba jednou za týden.

To by umožňovalo využít Cycler jako přestupní stanici menším lodím, které umějí dosáhnout jen oběžné dráhy Země, respektive Měsíce – gravitace obou těles by působením na Cycler přepravila přestupující lodě k druhému tělesu s výrazně menším energetickým výdajem. Cycler by byl rizikovější v tom, že by létal delší dobu a nedovoloval tak jednoduchou evakuaci posádky v případě nehody. Mnoho záruk ale nenabízí ani nynější koncept Deep Space Gateway, který rovněž počítá s excentrickou orbitou, ale jenom kolem Měsíce samotného.

Koncept SpaceX

Sluší se přitom zmínit, že jediná velká společnost, která se tendru na lunární stanici NASA neúčastní, je SpaceX. Jak loni v září přiblížil její majitel, miliardář Elon Musk, sama má totiž ambici vysílat lidi k Marsu v rámci vlastního programu. Její koncept nápadně ignoruje jakýkoliv přestupní můstek na způsob stanice u Měsíce, zároveň však spoléhá právě na přetankovávání paliva: SpaceX si slibuje, že její budoucí masivní (ale znovupoužitelná) raketa vynese na oběžnou dráhu velkou loď ITS (v teorii má unést až stočlennou posádku), načež série dalších znovupoužitelných raket postupně lodi doplní palivo.

ITS pak mají ke svému cíli létat ve větším počtu, což má v případě nehody zajistit šanci na vzájemnou pomoc a přežití posádek. Výhodou systému je centralizovanost – všechny ITS se budou stavět jednodušeji na Zemi a spoléhat na znovupoužitelné rakety pro start a doplnění paliva. Určitou předností je ale také jeho velká ambice. Koncept ITS je tak šílený, že by mohl fungovat – minimálně tím, že pro svou realizaci nadchne inženýry i investory.

Něco podobného NASA však postrádá – její Lunar Gateway nedokáže inspirovat stejnou měrou, ačkoliv může nakonec jít o realističtější a pragmatičtější volbu. Nejde navíc o nic nového. Pamětníci si navíc možná vzpomenou, že také stavba Mezinárodní vesmírné stanice byla v 90. letech původně podpořena argumenty o nutnosti využít ji jako odrazový můstek pro misi k Marsu.

Někdejší vize dokonce počítaly s tím, že by na ISS existoval "suchý dok", kde by posádky pomalu a levně stavěly loď pro marťanskou misi. Na nic takového přitomnikdy nedošlo. Nyní, když se tentýž argument opakuje také u hypotetické lunární stanice, celá vize vyvolává silné deja vu, podobně jako i program Orion pro let k Marsu. Je samozřejmě možné, že nás během pěti až deseti let skutečně čeká žeň vesmírných kolumbiád – kdo si však vzpomene na velké sliby minulých programů, nemůže než být k vizi NASA notně skeptický.