Když se mluví o jaderné válce, obvykle se jí myslí potenciální konflikt mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, respektive dnes Ruskem. Občas se v rovnici jaderné války objeví i Čína nebo KLDR, zcela výjimečně pak i další atomové velmoci jako Británie, Francie nebo Izrael. Jenže také Pákistán a Indie disponují jaderným arzenálem.

Ačkoliv jsou arzenály obou států utajené, odhaduje se, že oba státy mají kolem 120 až 140 atomových bomb určených k vzájemnému odstrašování. Jejich nasazení je nepravděpodobné - bomby slouží jako výhrůžka k tomu, aby je nenasadila druhá strana - ale nikoliv zcela nemožné. Pokud by na ně došlo, výsledky bychom mohli pocítit i u nás.

Série desítek až stovek atomových detonací by totiž podle Michaela J. Millse byla znát v globálním měřítku. Jeho studie z roku 2014 počítá s přestřelkou "pouze" 100 atomových bomb o síle 15 kilotun. To odpovídá zhruba síle hirošimské atomové bomby, a je to také o několik řádů slabší detonace, než jaké jsou schopné dosáhnout vodíkové bomby v arzenálu USA a Ruska. Přesto by taková událost do atmosféry vymrštila až pět milionů tun jemných prachových částic.

Celkový součet škod je samozřejmě mnohem větší a čítá zejména regionální poškození ozonové vrstvy a regionální zamoření radioaktivním spadem. To ale teď pro náš europocentrismus ignorujme. Odhlédneme-li od radiace, ekonomické krize, nové migrační krize a dalších šlamastik souvisejících s podobným scénářem, většina přímých škod přestřelky v Indii by se nás totiž netýkala. Prachové částice by však už zřejmě měly přímý globální vliv. Zůstaly by vysoko v atmosféře ve velkém množství. Po dobu pěti až deseti let by odkryly část slunečního svitu, a ochladily tak planetární povrch.

Tento mechanismus není nikterak nový - o riziku tzv. atomové zimy se ví nejméně od 60. let. Millsova studie byla však překvapivá zjištěním, že i regionální přestřelka by mohla globální teploty ochladit až o 1,25 °C po dobu tří až čtyř let a 0,5 °C po dobu 10 let. Efekt takového ochlazení by sice nebyl konec světa - přesto by mohl být osudný pro miliony lidí.

Rok bez léta

Snížení teplot sotva o jeden stupeň možná nemusí na první pohled vypadat hrozně. Když však v roce 1815 došlo na erupci vulkánu Mount Tambora, průměrné globální teploty dočasně poklesly "pouze" o 0,4 až 0,7 °C. I to bylo dost, aby došlo na katastrofální pokles úrody. Jenom v Evropě tehdy vlivem hladu zemřelo na 200 tisíc lidí. Výsledkem bylo něco, čemu se svého času říkalo "Rok bez léta".

Sluší se nicméně také zmínit, že podobné množství jaderných explozí není nic neslýchaného. Mezi lety 1945 až 1993 proběhlo v atmosféře (včetně testů pod vodou) celkem 520 pokusných jaderných detonací. Většina z těchto atmosférických testů proběhla do roku 1963, kdy se největší velmoci dohodly na ukončení atmosférických pokusů. Lze tedy namítnout, že podobnou situaci, jakou by byla indicko-pákistánská jaderná válka, jsme tu už měli.

Ono necelé půlstoletí atmosférických testů ovšem proběhlo na podstatně delší časové ose a v podstatně větším geografickém rozmezí. Je přesto nutno připustit, že projekce jaderné přestřelky mezi Pákistánem a Indií nemusí být zcela dokonalá. I původní autoři přiznávají, že modely atomové zimy jsou neúplné z toho prostého důvodu, že na podobnou událost ještě nikdy nedošlo. Naštěstí.

Přesto platí, že vulkanické erupce a pokles teplot na povrchu nejsou nikterak nové, ani nikterak teoretické. S moderními mechanismy zemědělství, jako je efektivnější hnojení, ale i s globálním obchodem nebo vertikálními farmami by snad lidstvo desetiletý pokles teplot překonalo. Vzhledem k řadě dalších krizí, kterým dnes svět čelí, by se ale jednalo o další ohromnou výzvu pro celou civilizaci.