Nezištná pomoc jiným jedincům za cenu vlastního úsilí, neboli altruismus, je dlouho evoluční záhadou. V čem je takové chování jedincům poskytujícím pomoc výhodné, aby se dlouhodobě udrželo? V přírodě můžeme vidět příklady od varovného volání před predátory (kdy varující jedinec riskuje, že sám k sobě přiláká pozornost dravce), dělení se o potravu, pomoc s výchovou mláďat jiného páru a další. Dá se pozorovat především u mnoha savců a ptáků.

Mezi dosavadní hypotézy patří příbuzenský altruismus (pomáháme především příbuzným, ale občas se "spleteme"), reciprocita ("já pomůžu tobě a ty mi to oplatíš, až budu potřebovat"), obtěžování a hraniční výtěžky (občas je jednodušší se potravy vzdát, když už jsem se nasytil, než vydávat energii na její obranu) a další. Každá z nich se patrně významně uplatňovala v různých případech altruismu.

Altruismus jako nástroj chytrých parazitů

Autoři nové studie v Nature Communications navrhují další možnost: Za rozšířením altruismu by mohla stát manipulace ze strany mikrobů. Zdá se vám to příliš přitažené za vlasy? Paraziti jsou zodpovědní za celou řadu zvláštního chování hostitelů, které napomáhá jejich šíření, od motolic manipulujících chováním mezihostitelů od mravenců až po ryby, přes virus vztekliny, jehož oběti mají sklon urazit velké vzdálenosti a napomáhají tak jeho šíření, až po vliv toxoplasmózy mimo jiné na strach a riskování.

V článku autoři navrhují, že právě díky altruismu – zvyšujícímu míru interakcí s jinými jedinci, například čištěním srsti či sdílením potravy – by se mohly infekce snáz šířit, a tedy ty, které by altruistické chování dokázaly podporovat, by měly výhodu oproti těm, které to neumí. Lze si představit způsoby, jak by k tomu mohlo dojít, zejména produkci látek zapojených v regulaci chování.

Autoři zatím představili matematický model ukazující, že jimi navržená cesta šíření altruismu by mohla fungovat, ale je velmi zjednodušený a především ukazuje, že znaky, které se mohou šířit nejen z rodiče na potomka, ale mezi všemi členy populace, se rozšíří více. Model ale nabízí cestu, jak by se altruismus mohl rozšířit i v nestrukturovaných populacích a bez složitějších předpokladů jako rozpoznávání jedinců a zapamatování jejich dřívějšího chování.

Jak takovou hypotézu otestovat? Možné by bylo se například podívat, jestli se míra altruismu v populaci mění při rozšířeném podávání antibiotik. U lidí by v tom jistě hrála roli celá řada matoucích faktorů (už jen to, že spíše vyspělé části světa mají přístup k antibiotikům), v případě zvířat by bylo možné je mít lépe pod kontrolou.

Ať je to jakkoli, pomáhejte druhým!

Vztahem zdraví a altruismu se zabývá i naše Laboratoř evoluční biologie na PřF UK. Zdraví totiž vstupuje i do dřívější teorie recipročního altruismu, protože aby jedinec mohl očekávat vrácení pomoci v budoucnu, musí se členové populace opakovaně setkávat s velkou pravděpodobností a pamatovat si své vztahy. Zdravotní stav a doba dožití značně ovlivní právě šanci na opakované setkání. Pevné zdraví by tedy mělo podporovat altruistické chování.

Určit směr vztahu ale není snadné. Řada studií zabývajících se altruismem u lidí našla souvislost se zdravím, ale vysvětlovala ji opačným způsobem: Pomáhání druhým dle nich podporuje vlastní psychickou a fyzickou stabilitu. To by samo o sobě ale nevysvětlovalo původ daného chování. Uvidíme, co dalšího se v této oblasti v blízké budoucnosti zjistí. Zatím můžeme bez ohledu na to, co se nejvíce uplatňovalo při vzniku altruismu, zkusit takové chování praktikovat…