Leonardo da Vinci je inspirující osobností i pět století po svém životě. Prototyp renesančního muže o celá století předběhl koncepční vynálezy tanku, vrtulníku, obohatil anatomii, umění i optiku.

Ne všechna tajemství da Vinciho života a díla jsou dodnes objasněna. Jedním z nich je element na malbě Salvator Mundi z doby kolem roku 1500, jejímž (spolu)autorem má da Vinci být.

Obraz byl před třemi lety vydražen za 450 milionů dolarů, a tak se stal nejdražší malbou světa. Nachází se patrně na jachtě saúdského prince Salmána.

Kristus je na obraze vyobrazen v renesančním ošacení udělující požehnání se zdviženou pravou rukou s překříženými prsty. V levé ruce drží křišťálovou kouli neboli orb. Právě tato koule je mimořádně zajímavá.

Tajemný orb | zdroj: Profimedia

Orb by měl opticky pokřivit výjev na svém pozadí – zhruba tak, jak se dá očekávat od skleněné koule. Jenže to znázorněná koule nedělá. Chtěl tím da Vinci něco sdělit? Sotva při malování zapomněl na zákony optiky, které tvoří tak velkou část jeho díla...

Uměnovědci dosud navrhovali několik možností. Je to jednolitý kus skla či jiného průhledného materiálu. Anebo je předmět dutý.

Rozetnout gordický uzel da Vinciho obrazu se rozhodl tým optiků pod vedením Marca Lianga pomocí simulací toho, jak by ta či ona možnost vypadala. Následně simulace porovnal s výsledkem na malbě.

Podle referenčních znaků výzkumníkům v první řadě vyšlo, že orb má průměr 6,8 centimetru a nachází se 25 centimetrů před Kristem samotným. To dovolilo sestavit nejen různé typy vnitřní struktury předmětu, ale také vytvořit s pomocí inverzního renderování (převodem dvourozměrného obrazu na třírozměrný) trojrozměrnou mapu výjevu.

Z jejich modelů vyšly v zásadě dva podstatné snímky. Pokud by orb byl vyplněný průhlednou hmotou, skutečně by musel opticky pokřivit pozadí za sebou.

Plná koule (vlevo) vs. dutá koule (vpravo) | zdroj: Profimedia

Naopak dutá koule skla o sotva milimetrové tloušťce ponechala pozadí více méně netknuté – a odpovídala tak výjevu z da Vinciho pravděpodobného obrazu nejlépe.

Uměnovědci tak mohou klidněji spát – moderní počítačové modely a fyzikální znalosti nám konečně objasnily další záhadu. Ironii však odložme stranou, podobné "triviálnější" studie obvykle slouží k popularizaci svých pracovišť, trénování mladých vědců anebo jejich nových nástrojů. V tomto případě nám navíc výsledek dal informaci o preciznosti renesančních sklářů.